Počátkem roku 1943 za mnou přišel můj nejlepší kamarád z dětství a spolužák na gymnáziu v Mladé Boleslavi Josef Šindelář, bývalý aktivní poručík československé armády. Svěřil se mi, že pracuje v odbojové skupině Stráž obrany státu – SOS, kterou vede Ing. Miloš Mejsnar a vyzval mne ke spolupráci. Po mém okamžitém souhlasu jsme se setkali s Františkem Červinkou, který bydlel v našem domě v Chotětově a byl spojkou na ústředí v Krnsku. Dostal jsem za úkol šířit ilegální letáky, vyhledávat spolehlivé osoby, které by byly ochotny poskytnout úkryt uprchlým zajatcům a shromažďovat pro ně šatstvo a potraviny. 

Členem odbojové skupiny byl také František Studecký, majitel strojírny v naší obci, který ukrýval mnoho osob. Jednou přišel František Studecký za mnou a stěžoval si, že mu František Červinka přivedl na ubytování tři sovětské důstojníky. Byl rozčilen a svěřil se mi, že k nim nemá důvěru, že se bojí prozrazení a že to musí přestat. Po rozmluvě s Josefem Šindelářem a Františkem Červinkou byli všichni tři důstojníci převedeni do jiného úkrytu. Shánění šatstva a potravin pokračovalo, neboť v té době procházelo Chotětovem a okolními obcemi mnoho uprchlých sovětských vojáků. Jejich úkryty hlásil František Červinka Ing. Mejsnarovi v Krnsku. 

Do naší skupiny patřili také Josef Smutný a Josef Průšek. V červnu 1943 zatklo boleslavské gestapo v automobilce Josefa Smutného pro protiněmeckou propagandu. V únoru 1944 byli zatčeni další odbojáři v Krnsku, Mečeříži, Dolním Cetně a Chotětově.  Dne 5. února téhož roku vtrhli do našeho domu v Chotětově ve čtyři hodiny ráno gestapáci. Zastihli mě ještě v posteli. Po ověření mé totožnosti začali hledat ve všech místnostech i na půdě Františka Červinku. V přízemí domu jsem viděl spoutaného muže, ve kterém jsem poznal Josefa Průška. 

František Červinka tu noc nespal doma, ale ráno před pátou hodinou se měl vrátit. Cestou ho naštěstí potkal známý, který ho upozornil na hrozící nebezpečí. Červinka již tedy domů nedošel a uprchl. Zdálo se mi podivné, že gestapo nezatklo Josefa Šindeláře. Při jedné ze schůzek jsem mu radil, aby uprchl dříve, než bude pozdě. Přiznal se mi, že mu totéž radí i jeho rodiče. Obával se však, že by po jeho útěku gestapo rodiče zatklo a byl přesvědčen, že by trýznění nepřežili. Oba rodiče pod tíhou okolností později spáchali sebevraždu na železniční trati. Oba jejich synové Josef a Václav se účastnili pohřbu, jehož průběh již sledovalo gestapo. Josefovi se ještě během pohřbu podařilo i přes to přelézt hřbitovní zeď a zmizet. Později jsem se dověděl, že se dostal na Slovensko k partyzánům. 

Druhý březen 1944 se stal pro mne osudným. Při společné návštěvě s Jiří Cerhou jsem byl v Benátkách nad Jizerou zatčen. Odvezli mě přímo do věznice u soudu v Mladé Boleslavi, kde mě nejdříve dva hromotluci řádně zbili a pak nastal jeden výslech za druhým. Hlavní otázky byly vždy stejné: co vím o tajné organizaci v Krnsku, o ruských zajatcích a jestli jsem poslouchal zahraniční rozhlas. Jelikož se ode mne nic nezvěděli, poslali mě s patřičným doprovodem do cely. Asi po týdnu věznění jsem na nádvoří věznice zahlédl Františka Studeckého. Týž den jsem byl odvezen k výslechu a znovu dotazován na poslouchání zahraničního rozhlasu. Veškerá obvinění jsem opět popřel a odmítl jsem podepsat protokol, ve kterém jsem se měl ke všemu přiznávat. Za několik dní nás gestapáci nahnali do velké místnosti, kde v rohu už seděl Studecký. Bylo nás celkem asi dvacet. Začali číst protokol, který nás všechny usvědčoval do všech podrobností, co kdo o kom ví, od koho se to dověděl atd. Po dočtení protokolu se někteří pokusili bránit a obvinění vyvracet, ale marně. Kdo promluvil byl nemilosrdně zbit. Přede mnou stál děkan Petrásek a když ho gestapák začal mlátit, ohradil se, že je kněz. Tím více byl potom bit. 

Koncem dubna 1944 mi dr. Ladislav Šimonek, který jako vězeň dělal konkaře (vězeň, který má na starosti úklid chodeb ve věznici), nenápadně sdělil, že členové naší buňky v Chotětově i Krnsku byli zlikvidováni. Zeptal jsem se, zda také Studecký a Ladislav Šimonek přikývl. Jakkoli to pro mne byla zpráva tragická, dávala mi zároveň i naději, protože popravou Studeckého gestapo ztratilo jediného klíčového svědka proti mně. Krátce na to mě Schumann (Otto Schumann – zaměstnanec mladoboleslavského gestapa) znovu nutil, abych podepsal přiznání. Ani tentokrát jsem nepodlehl, ačkoli donucovací metody byly více než nelidské. Asi za týden jsem byl předvolán k výslechu znovu. V místnosti byl komisař Nienau (Richard Nienau – zaměstnanec mladoboleslavského gestapa), u dveří stáli dva svalnatci a u psacího stroje seděla sekretářka Hegerová. Komisař Nienau výslech přitvrdil, ale asi pochopil, že se nemůže opírat o svědectví popraveného Studeckého ani uprchlého Františka Červinky, a proto dal povel svalovcům. V tuto chvíli však zasáhla sekretářka Hegerová. Přistoupila ke komisaři, objala ho, uklidňovala, až se jí podařilo ho přimět, aby svůj pokyn zrušil a začal diktovat protokol ve smyslu mé obhajoby. Zůstalo mi provinění pouze za poslech zahraničního rozhlasu. Když jsem se pak vrátil z vězení, dověděl jsem se, že Hegerová podobným způsobem pomohla i v několika jiných případech. 

V den invaze západních mocností, 6. června 1944, jsem byl z Mladé Boleslavi odvezen nejprve do Jičína a hned na to na Pankrác. Koncem července jsem byl odsouzen Sondegerichtem (Německý zemský soud) pro poslech zahraničního rozhlasu na dva roky do káznice a v srpnu jsem pak byl převezen do Bernau am Chiemsee v Bavorsku. Při přelíčení mi sdělili, že jsem k tomuto trestu odsouzen pouze prozatím. Soud měl pokračovat, jakmile se podaří dopadnout Červinku a Šindeláře. Později jsem zjistil, že ve spisech soudu byla u mého jména poznámka „po odpykání trestu koncentrační tábor“. 

Třetího května 1945 nás v káznici v Bernau osvobodila americká armáda a dne 23.6.1945 nás odvezli na nákladních autech do Plzně. Odtamtud jsem se následně dostal domů. Když se Josef Šindelář dověděl o mém návratu, přijel pro mě do Chotětova a odjel jsem s ním k němu do Šluknova. Pomáhal jsem jemu a dalším členům skupiny se zajišťováním Šluknovského výběžku. Asi po měsíci jsem se vrátil domů a brzy na to mne zastihla zpráva, že Josef Šindelář byl u hranic vlákán do pasti a zavražděn. Zbývá vzpomenout na Františka Červinku, který se rovněž po válce vrátil do Chotětova. Po několika letech se ale odstěhoval do Jabkenic a dnes už je po smrti. Ze všech odbojářů z Chotětova jsem zůstal už jen já.   

V České Lípě dne 16.2.1998

Literatura: 

Autorský kolektiv HDK SRNPH Pojizeří vedený Bohumilem Dvořákem, Okresní muzeum Mladá Boleslav a Státní okresní archiv Mladá Boleslav: Protinacistický odboj v Pojizeří 1939-1945, Mladá Boleslav 2002.
Internetové stránky: https://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/konkar, odkaz ze dne 4.4.2020
Internetové stránky: https://en.wikipedia.org/wiki/Sondergericht, odkaz ze dne 4.4.2020