Zájemcům o historii a zejména těm, kteří si rádi přečtou o lidech spojených se školstvím, nabízím článek o 150letém působení učitelského rodu Vlachů na Mladoboleslavsku. I když v Krnsku učil jen jeden příslušník rodu, další se vyskytovali ve Strenicích, kam také docházeli místní žáčci, zejména ti z Řehnic. Byli to učitelé pro svou profesi zapálení, hudebně nadaní, chytří a vzdělaní, využívající vrozený zájem o vědění nejen u sebe, ale zejména u dětí jim svěřených. Všichni získali mnohá ocenění, všichni byli považováni za výjimečné osobnosti.
Zakladatelem učitelské dynastie byl Josef Jan Vlach Hloubětínský. Narodil se v roce 1740 v Jikvi rodičům Janu Wlachovi a Rozině, poddaným zdejší vrchnosti. Za sedmileté války (1756 - 1763) sloužil Josef jako desátník a hudebník u granátníků. Byl velmi vážně zraněn, ale uzdravil se, a stal se poté učitelem.
Mnoho o jeho životě není známo. Sedm let působil jako školní mistr a varhaník v Holešovicích, později v Liblicích na Mělnicku. Jeho práce se školní mládeží byla velmi kladně oceněna při biskupské kontrole. Josef byl vynikajícím hudebníkem. Jeho patron, hrabě Jan Josef Pachta, velký ctitel hudby, pořádal na zámku v Liblicích každý týden koncerty. Právě Pachtův hudební archív je nejstarší a největší, který se z této doby dochoval. Poslední štací Josefa bylo učitelské místo v Hloubětíně, kde také v roce 1808 zemřel na souchotiny.
Jeho synem byl Josef Bonifác Vlach Bezenský, 1769 Jílové / 1840 Bezno. Právě tento muž byl zakladatelem rodu Vlachů na Mladoboleslavsku. Josef studoval v Praze, nejprve na české hlavní škole u sv. Jindřicha, později na německé normální škole na Malé Straně. Se svolením hraběte Pachty mohl studentík bydlet v hraběcím malostranském paláci. V Praze absolvoval učitelskou preparandii a v 15 letech již vypomáhal svému otci v Liblicích. Po pěti letech se přistěhoval do Strenic, kde učil 18 let, potom odešel na bezenskou školu. V Bezně zemřel stejně jako otec na souchotiny.
V Bezně dostával nepoměrně vyšší příjmy než ve Strenicích, ale musel zvonit klekání ráno i večer a v poledne vyzvánět na mše. Josefa provázela výborná pověst, podle strenického faráře patřil k nejschopnějším učitelům celého okresu. Ve strenické škole zavedl předmět ženské ruční práce, děvčata v zimě předla a pletla. Chlapce učil v létě pěstovat ovocné stromy.
Na jeho žádost mu byl povolen prodej školních knih, což patřilo k významným privilegiím té doby. Jeho záznamy nápisů křížů, náhrobních kamenů, zvonů a dalších zajímavostí uveřejnil Václav Vaněk (již jsem o něm párkrát psala, byl významných bezenským učitelem a historikem) v knize Historické obrázky z Boleslavska.
Josef zdědil po otci hudební vlohy, byl vynikajícím varhaníkem, skladatelem mší a chorálů. Mnohé z nich si učitelé z okolních obcí opisovali. Byl natolik oblíbený u svých žáků, že mu jeden z nich, tesařský mistr Václav Líman, věnoval pamětní desku, kterou umístil na bezenskou školu.
Josef Vlach byl dvakrát ženat, obě svatby se konaly ve Strenicích. První jeho manželkou byla Josefa rozená Oppoldová z Horek, s níž měl dvě dcery, Terezii Barboru a Marii Dorotu, a dva syny, Josefa Františka a Františka Xavera. Všechny děti se narodily ve Strenicích a mimo Josefa tam také všechny zemřely.
Druhou manželkou byla Kateřina roz. Dubská z Řehnic, s níž měl čtyři dcery, Marii Josefu, Johannu Františku, Annu Františku, Františku a syna Jana Nepomuka. První tři potomci prožili život ve Strenicích, poslední dva v Bezně.
Pokračovatelem v učitelské profesi byl Josef František, označovaný jako Slivenský I. Narodil se v roce 1796 ve Strenicích, zemřel také na souchotiny v roce 1850 v Dolním Slivně. Po tři léta byl písařem a kostelním hudebníkem v klášteře Admontě ve Štýrsku, potom učitelským pomocníkem v Kojeticích a učitelem v Košátkách. V roce 1826 ho doporučil slivenský farář na učitelské místo v Dolním Slivně.
Byl výborným učitelem, získal i pochvalné listy od konzistoře a titul Vzorný učitel. Také byl vynikajícím hudebníkem a varhaníkem. Vyučoval děti hudbě a zpěvu, dbal, aby jeho pomocníci prošli jeho hudební školou.
Josef by třikrát ženat. První manželka Anna roz. Doležalová mu povila šest dětí, čtyři syny a dvě dcery. Obě dcery, Magdalena a Alžběta zemřely v dětském věku, dva synové, Josef a Josef František hned po narození. Další dva, Jan Nepomuk František a Václav František Serafínský se stali učiteli. Prvnímu se říkalo Vlach Slivenský II., druhému Vlach Strenický.
Z druhého manželství s Annou roz. Leimerovou se narodila dcera Anna Magdalena, která ale hned umřela.
Z třetího sňatku s Františkou roz. Řípovou se narodily dvě dcery, Anna a Otilie. Ze dvou synů, Josefa a Josefa Františka se druhý jmenovaný stal zakladatelem učitelské rodové linie Stružské.
Jan Nepomuk František Vlach Slivenský II. žil v letech 1829 - 1877. Do deseti let ho vzdělával otec, potom chodil čtyři roky do Týnské hlavní školy a zpíval na kůru v chrámu sv. Haštala. Poté se vrátil domů a absolvoval preparandu, dvouletý učitelský ústav v Mladé Boleslavi. Nyní mohl pracovat jako učitelský pomocník na farní škole ve Vysoké u Mělníka. Od roku 1848 pomáhal svému otci v Dolním Slivně. Když složil zkoušky na litoměřické krajské hlavní škole, mohl učit na českých obecných školách. Po otcově smrti nastoupil ve svých devatenácti letech na jeho místo. Řídícím učitelem byl až do své smrti v roce 1877, kdy ho zradilo srdce.
Jan byl členem Matice české a Matice lidu, rád četl, nakupoval knihy do své knihovny a půjčoval je druhým. Jako první zavedl vyučující předměty reálie a kreslení. Byl velmi přísný k sobě i k dětem, svědomitě se připravoval a trval na důsledném zvládnutí učební látky. Měl zapsáno k výuce 211 dětí, a i když všechny jistě nechodily, i tak jich bylo víc než dost. I jeho chválily školní úřady, v roce 1873 ho vyslaly na světovou výstavu do Vídně. Dostal 60 zlatých cestovného a jeho povinností bylo po návratu uspořádat přednášky a své poznatky předat dalším učitelům.
Vycvičil 20členný pěvecký kroužek, s nímž vystupoval při různých příležitostech. Z výtěžků těchto koncertů založil školní knihovnu a zajistil učební pomůcky. I on byl, ostatně jako všichni v rodě, vynikajícím hudebníkem. Byl výjimečným muzikantem, uměl hrát na všechny nástroje a někdy současně i na dva najednou - jednou rukou na varhany, v druhé držel trumpetu a hrál na ni. Nejraději měl ale varhany. Jeho pěvecký a hudební sbor hrál i taková díla, na která si v té době troufli jen ve velkých koncertních pražských síních. Přinášel výjimečný hudební zážitek i venkovskému obyvatelstvu.
Jeho manželkou byla Františka roz. Marečková z Mělníka, s níž měl tři děti, syny Karla a Aloise, a dceru Boženu. V našem putování rodem učitelským se zastavíme u syna Aloise, narozeného 21. 5. 1857, řečeného Slivenský III. Tento učitel je spojen s Krnskem nejvíce, učil na zdejší škole a strávil zde poslední roky svého života. A protože to je ten “náš pan učitel”, popíši jeho život podrobněji i s příslušnými daty.
Jako všichni jeho předci, byl i Alois velmi horlivým a pilným učitelem. Zajistil nejen víc učebních pomůcek, ale i kvalitnějších. Zprovoznil žákovskou knihovnu a rozšířil ji o mnoho knih. Zmodernizoval školní budovu, znovu obnovil před školou zahrádku.
Jeho největší zálibou bylo cestování, kterému se věnoval o prázdninách. Prošel celou Evropu, Egypt i Palestinu. Uspořádal řadu přednášek, na kterých popisoval své cestovatelské objevy.
Poslední léta krnského pobytu se vyznačovala jeho snahou obohatit svou sbírku porcelánu, skla a kameniny. Měl velmi cennou sbírku, ale ačkoli si přál, aby ji zdědilo mladoboleslavské muzeum, nestalo se tak. Vlastnil i mnoho spisů zeměpisných a cestovatelských, nejen českých, ale i cizojazyčných.
V Krnsku sbíral nejen porcelán, ale zapojoval se i do veřejného života. Podporoval sokolské hnutí, pomáhal stavět sokolovnu a přispíval i finančně. Více v článku Dolní Krnsko.
Sbíral materiál k pamětem své rodiny, ale tuto práci nedokončil. Zemřel 15. 4. 1924 na zánět plic a je pochován ve společném hrobě se svými rodiči, sestrou a synovcem na krnském hřbitově. Protože zůstal svobodný, slivenská větev rodu Vlachů vymřela.
Jeho sestra Božena (1860 - 1905) se provdala za Josefa Jeřábka, hudebního skladatele. Měla s ním dva syny, Miroslava, profesora reálky v Nymburce a Vladimíra, který se stal farářem v Ratěnicích u Peček. Manžel Boženy vystudoval techniku, ale základům skladby a hudebnímu řemeslu se vyučil u Jana Vlacha ve Slivně, tedy u svého tchána. Josef studoval hudbu i u Zdeňka Fibicha a Antonína Dvořáka. Jeho hudební skladby ale zůstaly jen v rukopise.
Mladší bratr Jana Nepomuka, Václav Vlach Strenický, žil v letech 1834 - 1893. Byl synem Josefa Vlacha a jeho první manželky Anny. Nejdříve se učil u otce, pak absolvoval hlavní školu v Litoměřicích a podreálku v Mladé Boleslavi. Během studia žil v nuzných poměrech, otec neměl dostatek peněz, aby ho mohl vydržovat na škole. Chodil domů pouze jednou za čtrnáct dní, dostával chléb, obědy mu poskytovali dobrodinci. Ačkoli piaristé vyučovali pouze německy, dobře prospíval. Poté absolvoval dvouletý učitelský kurz v Litoměřicích, který dokončil s pomocí bratra Jana, kláštera a semináře.
Vyučovat začal ve farní škole v Brozanech, potom v Třiblicích, v Dobrovici, v Semčicích, v Nepřevázce. Roku 1874 odešel do Strenic, tedy místa, které bylo Vlachům vlastní. Jeho smrt uspíšily nemoci, které ho pronásledovaly - polyp na hlasivkách (operace), mrtvice, při níž byl upoután na lůžko, chronický zánět jater. Zemřel 31. 3. 1893 po 39leté školní službě a byl pochován v Niměřicích.
Patřil k učitelům, na které žáci vzpomínají jen v dobrém. Jeho žák, Leopold Nejedlý, po mnoha letech, kdy se stal ředitelem měšťanské školy na Královských Vinohradech, věnoval jako vzpomínku na svého semčického učitele Václava Vlacha, 43 knih pro žákovskou knihovnu a plastické mapy Čech.
Při své práci zlepšoval vyučující metody, pořádal přednášky, prohluboval své studium a pak vědomosti předával vlídnou formou dětem. Získal řadu pochvalných uznání od nadřízených úřadů a také od “svých dětí”.
Byl spoluzakladatelem a členem výboru Jednoty Komenský. Vedl deputaci ke krajskému úřadu, žádající vyplácení učitelského platu, neboť nebylo výjimečné, když učitel i půl roku čekal na mzdu. Zákony byly zpracovány bez českých zástupců a v jejich neprospěch. Učitelé a duchovenstvo nechtělo volit zástupce do školních rad, protestovalo proti vydaným zákonům. Před volbou v roce 1869 se sešlo 27 učitelů v hostinci U Zlatého věnce k poradě, v níž Václav navrhl vyslání deputace k hejtmanovi s prohlášením, že učitelstvo volit nebude. Za členy poselstva byli zvoleni Václav Vlach, mluvčí, Václav Vaněk z Bezna a Lohr ze Všelis. Hejtman jejich žádosti nevyhověl a vyzval učitele, aby volili. Za trest byl Václav zemskou radou odvolán z učitelského místa.
Pomoci se dočkal od přátel. Nabídl ji dobrovický děkan a spisovatel František Černohouz i Bedřich Smetana. Václav krásně zpíval, Bedřich ho chtěl angažovat do Prozatímního divadla na místo basisty. Nakonec Václav zakotvil jako jednatel pojišťovny “Praha”, kde měl velmi vysoký plat. Ale protože se mu stýskalo po škole, poradil mu hejtman Ferdinand Sakh, kterému Václav na škole chyběl, aby požádal ministerstvo o opětovné přijetí, což se také stalo. I nadále prosazoval učitelská práva, byl vybrán jako zástupce na první zemskou učitelskou konferenci konanou v Praze, kde ho zvolili zapisovatelem.
Věnoval se i kulturní činnosti, byl režisérem ochotnického spolku “Dobrovít” v Dobrovici, přispěl k znovu založení pěveckého spolku “Dobrovan”, kde nejen zpíval, ale také skládal písně. Pracoval ve Čtenářské besedě, byl jmenován “čestným měšťanem dobrovickým”.
Dlouhá léta se přátelil s Bedřichem Smetanou, s nímž se seznámil při jeho pobytu u bratra Karla, revírníka na Chloumku a později v Pěčíně. Navštěvoval ho i v době, kdy se Smetana přestěhoval do Jabkenic ke svému zeti, lesníku Josefu Schwarzovi. Smetana mu pomáhal komponovat hudební skladby.
Václavovou zálibou byla i archeologie. Společně s několika nadšenci probádali strenické okolí, zejména se věnovali zříceninám kostela sv. Kateřiny, který stával za podčejským mlýnem, a zaniklým osadám Malkovu a Čejku.
Václav Vlach měl dva syny, Stanislava, úředníka okresního hejtmanství, a Václava, jak jinak, učitele. S ním pokračovala tradice učitelského rodu.
Václav Vlach Březenský se narodil 20. 11. 1867 v Semčicích. Do obecné školy chodil v Dobrovicích a ve Strenicích, pak pokračoval ve studiích v Mladé Boleslavi a na učitelském ústavu v Jičíně. Zde získal vysvědčení dospělosti i vysvědčení způsobilosti k vyučování na obecných školách. Jako podučitel vyučoval v Mladé, v Krnsku (1887), v Bezně, V Dolním Slivně, v Březně a ve Strenicích. V letech 1898 - 1928 působil jako řídící učitel v Březně, potom odešel na odpočinek.
Měl stejné vlastnosti jako všichni jeho předchůdci, píli, svědomitost, schopnost učit děti. Zasloužil se o výstavbu nové školní budovy v Březně.
Posledním učitelem Vlachova rodu byl syn Josefa Františka Slivenského z třetího manželství s Františkou roz. Řípovou, Josef František Stružský. Byl třetím synem Josefa, který nastoupil učitelskou dráhu.
Josef František Vlach Stružský se narodil 25. 4. 1848, reálku a učitelský ústav absolvoval v Mladé Boleslavi. Vyučoval v Brodcích a v Březně, spravoval školu v Libichově. Jako řídící učitel sloužil ve Struhách.
V Libichově zavedl nové učební postupy, sto žáků učil nejen ve třídách, ale i názorně při vycházkách. Rád četl knihy, odebíral noviny, které půjčoval sousedům. Zapojil se do národního obrození, byl dobrým hudebníkem a včelařem. Z jeho čtyř dětí se na učitelskou dráhu žádné nevydalo. Ale i tak je stopa učitelské rodiny Vlachů ve vzdělání mnoha generací mladých lidí úctyhodná.
Literatura
- Almanach školství okresu Mladoboleslavského - Josef Svárovský - Učitelský rod Vlachů v Boleslavsku
Autor textu: Alena Prchlíková (listopad 2019) / Grafická a obsahová úprava: Libor Šotek