Vzpomínková kniha Borise Valníčka “Špatné časy pro život” nás provede historickými událostmi 2. světové války z pohledu “jedné, nijak výjimečné rodiny, která si nežila nejhůře, ale také ne nejlépe, prožívala mnoho pěkného, ale také dosti špatného”, rodiny Valníčkovy. 
Podtitul “Jak jsme přežívali válku” říká vše. 

Přebal knihy Borise Valníčka - Špatné časy pro život

Já jsem pro obecní stránky vybrala pasáže související s Krnskem. Vřele vám doporučuji přečtení celé knihy. Ačkoli nerada čtu o válkách a o utrpení lidí, tuto knihu jsem přečetla jedním dechem. 

Měla jsem v úmyslu z knihy vybrat pasáže související s Krnskem a popsat události, které se týkaly rodiny Valníčkovy v souvislosti s touto obcí. Ale při čtení a následném psaní jsem zjistila, že to neumím. Zpočátku jsem si psala poznámky, ale brzy jsem od toho upustila, protože mě to odvádělo od příběhu. A jelikož nejsem schopna strohými větami popsat události tak poutavě a přitom věcně jako pan Valníček, požádala jsem ho prostřednictvím jeho příbuzného o souhlas s citací některých pasáží jeho knihy. Pan Boris Vaníček byl velmi vstřícný a svolení jsem od něj dostala. Většinu textu budou tedy  tvořit pasáže z knihy napsané krásným stylem a jazykem. Pokud to budu považovat za nutné, vsunu svou větu na vysvětlení děje. Při čtení nezapomeňte, že knihu napsal Boris Valníček v ich - formě, tedy vypráví události ze svého pohledu. Na vysvětlení pro ty, kteří se teprve s rodinou Valníčkovou seznamují dodám, že otcem Borise byl Jan Valníček, legionář, specialista v oboru balistiky a optiky.

• Polovina března 1939

“Táta se tvářil stále starostlivěji. Bylo zřejmé, že k likvidaci armády dojde co nejdříve, a vůbec nebylo jasné, co bude dál. Během léta měl dokončit všechny své práce spojené s likvidací ústavu, včetně nějakých zkoušek zbraní a předání dokumentace a hotových vzorků Němcům. Jinak se mluvilo o pořádání nějakých kurzů pro uvolněné důstojníky na jiné profese. Protože táta už delší dobu spolupracoval s několika závody, kde se vyráběly také vzduchovky, uvažoval o možnosti práce tam, pokud nedojde k jejich likvidaci.

Jan Valníček

Tenkrát se u nás objevil inženýr Lumír Kapsa, který řídil továrnu Lad. Kotek v Krnsku u Mladé Boleslavi, kde se vyrábělo různé kovové zboží včetně hraček, ale také vzduchovky Stella. Přinesl tátovi krásnou brokovnici belgické výroby s tím, že by mohl po odchodu z armády pracovat v jeho závodě. Táta mu poděkoval za nabídku a přislíbil, že když to bude třeba, tak ji využije. Brokovnici ale s díky odmítl - jednak na hony nechodil, jednak nebylo zřejmé, jak to bude pod německým protektorátem s držením zbraní. Při té příležitosti jsem pana ing. Kapsu překvapil, když jsem po letmém pohledu na zbraň řekl, čí je to výrobek a jaký systém. Měl jsem totiž už tenkrát prostudovanou všechnu literaturu o zbraních, kterých jsme měli doma spoustu, a kromě toho jsem v té době už měl na kobyliské střelnici odstříleno všechno z pěchotních zbraní, počínaje pistolí a konče kulometem.”

• Konec jara 1939

“S továrnou v Krnsku to nevypadalo dobře - Němci usilovali o zavedení zbrojní výroby, kde se dalo, a tak se tato možnost začínala objevovat také tam.”

• Konec dubna 1941 

Jan Valníček musel jako legionář opustit učitelské místo na průmyslovce a vyklidit byt ve státním domě.

“Takže následovala výpověď panu Harvánkovi z domku a táta dopsal do Krnska panu řediteli Kapsovi, jaká vznikla situace a jestli by mohl počítat se zaměstnáním tam. Odpověď přišla obratem: továrna sice musí vyrábět pro německý letecký závod lisované součástky, ale je tam určitá možnost, kde by se tátovy znalosti mohly dobře uplatnit. Nastoupit může ihned, jak se přestěhujeme. Takže v té těžké chvíli se přece jen rýsovala nějaká naděje.”

• Prázdniny 1941

“Táta odjel do Krnska seznámit se s továrnou  a se svou budoucí prací. Vrátil se v dobré náladě - továrna vyrábí lisované díly z duralového plechu pro leteckou továrnu Arado, má k tomu přepsané technické podmínky, které je nutno dodržovat a kontrolovat, takže je třeba zařídit zkušebnu materiálu a kontrolu výrobků. To bude tedy jeho úkolem. Protože továrna vyráběla před válkou také vzduchovky, na čemž tenkrát táta spolupracoval, bylo jeho vedlejším úkolem přemýšlet o možnostech zlepšení jejich výroby, protože pan ředitel Kapsa předpokládal, že válka musí také skončit, Němci půjdou k čertu a továrna musí dělat něco jiného než součástky pro Arado nebo jenom plechové hračky a bábovičky, které dělala před válkou.”

• Podzim 1941

“Táta dojížděl do Krnska, kde měl v továrně v podkroví zkušebny pokoj, takže tam byl od pondělka do pátku, případně do soboty. Někdy jsme tam na víkend zajeli - vlak jezdil z vysočanského nádraží, cesta trvala asi dvě hodiny, takže to byl takový celodenní výlet. Někdy jsem tam jel sám, pak jsem tam přespával a chodil po okolí. V továrně byla malá nástrojárna, kde vládl mistr Holý, který mne zaučoval do práce na soustruhu a na fréze, zcela podle zásady, že co se v mládí naučíš, k stáru jako když najdeš.

Zkušebna, kterou táta vybudoval, prováděla kontrolu vyrobených součástí, které se lisovaly, pak procházely kalením v peci a musely se prověřit na tvrdost, což se dělalo tzv. Brinellovou zkouškou s ocelovou kuličkou, která se musela zamáčknout známým tlakem a průměr vzniklého důlku se měřil. Také se prováděla kontrola v magnetickém poli, kde se náhodná prasklina v materiálu projevila nahromaděním železných pilin v místě poruchy. Občas se v továrně zastavil německý přejímací důstojník, aby provedl náhodnou kontrolu součástí. Po nějaké době, když proti kvalitě výrobků nebyly námitky, byly ty návštěvy velmi řídké, a tak se poněkud upravilo zkušební zařízení, aby ukazovalo správnou tvrdost, která byla ve skutečnosti nižší, protože se upravil i proces kalení. Takto “prověřené” součásti se expedovaly továrně ke kompletaci letadel, kde pak docházelo k těžko zjistitelným poruchám. Když o tom došla zpráva, dalo se vše do původního stavu a následná kontrola nic nezjistila. Takto se dalo tedy také napomáhat “vítězné armádě”. 

• Září 1941

“Tátova práce v Krnsku měla pro nás jednu velkou výhodu: byl to především venkov, převážná většina dělníků a zaměstnanců podniku byli venkované, kteří měli chalupu či domek a u toho malé hospodářství, takže táta vždycky přivezl nějaká vejce nebo i kousek domácího másla či sádla, občas kuře nebo slepici, takže to bylo přilepšení k té přídělové bídě.” 

• Vánoce 1941

“Aby nebyly úplně chudé, sehnal táta v Krnsku nějaké přilepšení, bylo to nějaké maso z “černé” zabíjačky, něco másla a nějaká mouka od mlynáře z okolí. Bylo to ovšem třeba dopravit domů do Prahy, což nebylo vždy jednoduché, zejména před svátky, kdy hospodářské kontroly na vstupech do města byly vždycky zesíleny. Tak jsem musel odjet do Krnska ve všední den, kdy nebezpečí kontrol bylo menší, a s nákladem jet vlakem tak, abych mohl vystoupit už před Prahou v Satalicích nebo ve Kbelích a odtud dojít pěšky, podle možnosti postranními cestami kolem Letňan domů. Byl to celodenní výlet, ale nezbývalo nic jiného.”

• Jaro 1942

“Táta pracoval v Krnsku, přijížděl koncem týdne, aby v pondělí zase odjel, snažil se vždycky přivézt nějaké přilepšení k přídělům. V továrně ho měli rádi, tak se snažili podle možnosti něco přenechat. Někdy to bylo třeba jen pár vajec, ale někdy i kus masa z černé porážky. To byla ovšem vzácnost, protože postih za to byl značný.

Jeho práce se tam úspěšně rozvíjela - kromě zkušebny, která pracovala na zakázce pro Arado, zařídili vzorkovou dílnu na vzduchovky a podle tátových návrhů konstruktér kreslil a dílna dělala vzorky. Bylo je třeba zkoušet, to znamenalo vystřelit z takového vzorku tisíc ran, aby se zjistila jeho odolnost a výkon. Takže jsem někdy, když to škola dovolila, odjel na dva tři dny do Krnska a měl jsem za úkol těch tisíc ran za plotem továrny vystřílet.”

• Červen 1942 - období po atentátu na Reinharda Heydricha

“Za této situace jsme měli přirozeně strach, kdy si někde vzpomenou na tátu. Ten proto zůstával v Krnsku, doma se objevil vždy jen krátce. “

• Prázdniny 1942 - po návratu Borise Valníčka z prázdnin u Mikulů

“Rodiče totiž počítali s tím, že si ve druhé půli srpna pojedou odpočinout se sestrou do Krnska, odkud mohou dělat výlety do Jičína a okolí, a já měl zůstat doma, opatrovat dům a králíky, jejichž chov jsme zavedli, abychom měli vlastní zdroj obživy.”

Po návratu z Krnska pověděl Boris tátovi, že byl gestapem odveden krejčí Hanzlík, k němu chodil i on. Jan doma spálil nějaké věci a čekal, co se bude dít. Za několik dní dostal předvolání do Pečkárny. 

“Jediné, co jsme věděli, bylo, že táta o té věci uvědomil inženýra Kapsu a ten prý slíbil, že se pokusí něco zařídit. Nezbývalo tedy než doufat, že se stane třeba zázrak.”

“Náš život se stal složitějším. Zmizel dovoz potravin z Krnska, nezbylo než žít z toho, co nám poskytly skrovné zásoby a potravinové příděly.”

“Z ničeho nic se u nás zastavil inženýr Kapsa se zprávou, že se podařilo zařídit, aby vyšetřování v Praze proběhlo co nejrychleji a aby táta byl co nejdříve odeslán k soudu do Drážďan. Tam že bude možné zařídit další. Zároveň nám přivezl nějaké přilepšení do kuchyně.”

• Leden 1943

“Konečně se objevil světlý okamžik: inženýr Kapsa se u nás zastavil se zprávou, že v Drážďanech už proběhl soud a táta byl odsouzen na 18. měsíců vězení. Původní obvinění z velezrady bylo změněno na “přečin neoznámení zločinu”, a byl uložen mírný trest, který si prý celý odsedí v Drážďanech. 

• Prázdniny 1943 

Boris Valníček těžce onemocněl tuberkulózou, lékař mu docházel píchat injekce kalcia a podávat další léky.

“Do této situace se objevil inženýr Kapsa, vlastně náš dobrodinec, který dorazil s pravidelným finančním příspěvkem a balíčkem nějakého přilepšení z Krnska. Když zjistil, v jaké jsme situaci, hned rozhodl, že musím na podrobné vyšetření ke specialistovi, kterého znal, a hned nás s mámou objednal. Zajistil i náš odvoz, a tak jsme se ocitli v ordinaci plicního specialisty dr. Dymmera ve Štěpánské ulici. 

V nouzi poznáš přítele, říká se. V té době to platilo nejvíce. Tak se najednou objevil pan Pruner, disponent firmy z Krnska, s kufrem, který tamní pracovníci naplnili potravinami a poslali nám to na přilepšenou. Byl to značně podstatný přínos a přišel v kritické chvíli. Ještě cennější pak bylo ujištění, že podle možností budeme takové zásilky dostávat častěji. Tak se zdálo, že budeme z nejhoršího venku.”

• Před Vánoci 1943

Dobří lidé z Krnska pomáhali, ale stala se i tato příhoda:

“Zastavil se u nás zase jednou pan Pruner s nějakou zásilkou. Už dlouho jsme neměli máslo, tak jsme se ptali, jestli by se dalo opatřit. Náš dobrodinec krčil rameny, nicméně pak se zeptal, co by se dalo nabídnout sedlákům na výměnu - peníze tenkrát už moc neplatily, kvetl výměnný obchod. Po chvíli dohadů a přemýšlení jsem navrhl, jestli by se nehodil elektrický vláček, který jsem dostal k Vánocům těsně před válkou. Pan Pruner na to kývl - to by mohlo zabrat. Tak si vláček odvezl. Asi za dvě neděle se objevil s balíkem, kde bylo pět kilových konzerv, v nichž mělo být přepuštěné máslo. Nadšení z toho bylo ohromné. Máma dokonce prohlásila, že by mohla upéct i nějaké vánoční cukroví. Tak jsme poděkovali a plechovky uložili. Za nějaký den máma chtěla  udělat nějaký lepší oběd, tak jednu otevřela. Skutečně tam zavonělo přepuštěné máslo. Ovšem když zabrala lžicí hlouběji, ukázalo se, že navrchu je asi centimetr másla, pod ním je ale ten nejmizernější protektorátní margarín, vyráběný bůhví jak. Stejné to bylo ve všech plechovkách.

Byly to mimořádně skromné Vánoce. I když mezitím došla nějaká zásilka z Krnska, finanční problémy jsme neměli, stále mezi námi doma bylo těžko - moje nemoc, tátův kriminál, máminy těžkosti se zdravím a s prací - i když se díky dobrému doktoru Francovi dařilo, že mohla na konto nemoci práci vynechávat - všechno to působilo, že jsme ze svátků žádnou velkou radost neměli.”

• Únor 1944 - po návratu Jana Valníčka z vězení

“Po zapsání táty do kmenového listu jsme dostávali potravinové lístky i na něj, také příděl uhlí se zvedl. Ovšem podstatné se stalo o několik dní později, když se objevil inženýr Kapsa, aby se podíval, jak to táta všechno přežil a aby s ním dohodl další spolupráci. Táta stejně musí z Prahy zmizet, není dobré být okolí na očích, takže začne zase dojíždět do Krnska a povede dál zkušebnu, u které bude konstrukce a vzorková dílna na vzduchovky. Prostě příprava poválečné výroby. To nám pomohlo vyřešit jak finanční, tak především zásobovací problémy. 

Tátu měli v Krnsku velice rádi - a teď, po návratu z vězení, ho měli ještě raději. To se projevilo zejména tím, že mu i z toho mála, co uchránili před dodávkami a kontrolami, přinášeli vejce, drůbež, někdy i kus masa a hrudku másla. Zkrátka naše zásobování se tak vylepšilo. Ovšem praxe byla taková, že táta nic nevozil - nešlo riskovat, aby byl při náhodné kontrole zadržen a po zjištění, že jde o bývalého vězně, znovu vláčen po soudech apod. Tak jsem se musel občas do Krnska vypravit a připravené potraviny dovézt. Nastupoval jsem do vlaku ve Vysočanech, při návratu jsem ale vystoupil v některé z předměstských zastávek - Hovorčovice, Čakovice, Kbely, odkud se dalo k nám na Slovanku pěšky dojít.

• Jaro 1944

“Zdejší průmysl stále pracoval a vyráběl pro armádu, včetně továrny v Krnsku, kde se stále lisovaly díly pro letadla Arado a kde táta ve zkušebně s mistrem Holým a konstruktérem Kabeláčem zkoušel nové typy vzduchovek.”

• Podzim 1944

Boris Valníček stále pracoval v ilegální organizaci Předvoj. V této době také opravoval nefunkční střelné zbraně a využil tak svých  znalostí v této oblasti.

“Při jedné schůzce jsem tenkrát dostal další pistoli ke zprovoznění. Byla stejná jako minulá, poněkud ale větší, ráže 6,35 mm, a byla ve strašném stavu. Zřejmě byla dobře zakopaná, ale nedostatečně ošetřená, takže koroze už na ní udělala své. Po naložení do oleje a po několika dnech mytí v petroleji se dala rozebrat a očistit. Stav jednotlivých dílů nakonec nebyl tak špatný, funkčnost byla v podstatě zachována, až na úderník, který byl zarezlý ve svém lůžku, se zkorodovaným perem. Když se mi jeho zbytky podařilo uvolnit, bylo třeba ho vyrobit celý znovu. To ale bez vhodného materiálu a bez soustruhu nešlo. Nakreslil jsem tedy, jak by měl vypadat, a hledal, jak ho vyrobit. Situaci vyřešil táta - který o téhle aktivitě samozřejmě nevěděl. Pozval mne do Krnska, kde měli hotové dva prototypy vzduchovek a potřebovali udělat zkoušku životnosti. Tak jsem tam odjel, abych několik dní pobyl “na čerstvém vzduchu” a nastřílel z obou vzduchovek po tisíci ranách. V nástrojárně tam byl tehdy mistr Holý, velice milý pán, který mne zaučoval do dílenských prací - a tomu jsem pod pečetí mlčení svěřil, co potřebuji. Bez řeči tehdy vzal můj náčrt - a za jeden půlden mi součástku přinesl. Po návratu domů, kdy jsem přivezl také nějaké zásoby, jsem pistoli mohl složit, včetně nového bicího pera a opraveného zásobníku. Zkouška střelbou do špalku dřeva ve sklepě ukázala, že zbraň funguje, a mohl jsem ji při další schůzce předat. Kde skončila, nevím, jaké služby prokázala, také nevím - ale svou úlohu zbrojíře jsem snad splnil dobře.”

Autor knihy: Boris Valníček

Závěrem si dovolím citovat pár vět z úvodu knihy - proč byla kniha napsána a proč je důležité si ji přečíst…

“A přece seznání minulých časů má svůj hluboký smysl - dovolí pochopit mnoho z minulosti, přítomnosti - a někdy i budoucnosti.”

A my již víme, že Kotkova továrna nebyla jen pouhou výrobnou hraček, mnohé informace o její historii jsou pro všechny zájemce popsány na obecních stránkách, ale také se zapojila do ilegálního odboje a pomohla mnohým…

Boris Valníček získal za rukopis knihy “Špatné časy pro život” první cenu v soutěži Českého svazu bojovníků za svobodu.