Pospěš sobě, milý hochu,
a přec sebou hoď jen trochu,
potřebujem velkou pilu,
zítra řežem dříví sílu.

Klekání již sice zvoní,
však doběhneš přece pro ni;
do Vtelna, skok pro tebe krátký,
do půlnoci ať jsi zpátky,
abys ještě zdřímnul sobě
a mohl pracovat v ranní době.

Tak, když zvoneček již klinká,
mistr tesař shání synka.
Posílá ho ze Strašnova,
kde statek stavěli znova.

A že již dny krátké byly,
domů večer nechodili;
neb tenkrát byl lid náš dbalý,
při své práci vytrvalý.
Ráno ďáli hned za šera,
odpoledne do večera.

Dle potřeby vždycky ďáli,
na hodiny nic nedbali,
prací tužili své síly
a do sta let často žili!

Hoch byl mladík šestnáct roků,
bylo mu vždycky do skoku.
Všeho rychle tehdy nechá,
halenu obléknout spěchá.
V Zámostí se svatba slaví,
u muziky se tam staví.

Byl mu to jen výlet milý,
ze Strašnova k Vtelnu pílí,
v duchu na velkou tmu rotě,
spěchá mírným svahem k Lhotě.

Pak s kopce k Zámostí rovně
a tam přímo ke Kubrovně *, 
kde, jak slyší, hudba vříská,
na cimbál a silně tříská.
Zdrží se tam jenom chvíli,
by včas došel k svému cíli.

Stál tak otci svému v slově,
v půlnoci být na Strašnově,
neb byl zvyklý přísné kázni,
otce svého ctil vždy v bázni!

Od mostu, tam podle stráně
na Jizery pravé straně,
ke Vtelnu se cesta táhne,
pod ní břeh k Jizeře se váhne. 

Blízký jez tam stále hučí
a na stráni sýček skučí,
kus dál cesta vlevo míří,
u cesty se pole šíří.

Na něm zaseto již zrní,
podle cesty dáno trní,
aby chodci pozor dali,
co zaseto nešlapali.

Poblíž, kde se cesta dělí,
hruška planá k nebi čelí.
u cesty tak v poli stála,
naproti ní v stráni skála.

Ve skále té různé díry.
malé, též i větší míry;
z nich se v noci sýček souká,
svým kuňkavým hlasem houká.

Místo ono smutné bylo,
v horší pověsti však ještě žilo;
lidé se tam v noci báli,
že tam straší, povídali.
Neb jak pověst zachovala,
vražda strašná se tam stala.

Jakýs Petr v vzteku roji
zavraždil zde milku svoji,
nevěrnou že se mu stala
a jiného milovala.

Zabil zde i soka svého,
že mu svedl dívku jeho.
Když se od muziky brali,
tam u hrušky spolu stáli,
on je v žárlivosti stíhal,
ve skále skryt na ně číhal.

A že byla tmavá doba,
motykou je utlouk oba;
pak zhroziv se svého činu,
velkou svoji poznal vinu
a nevěda, kde by se skryl,
sám na hrušce se oběsil;
s ní prý ho pak dolů sňali,
pod ní zrovna zakopali.

V noci prý se z hrobu zvedá,
nevěrnou milenku hledá.
kolemjdoucích prý se chytá,
bije je a kol nich lítá;
taká pověst panovala,
hruška Petrovou se zvala.

Podzimu je doba tady,
mraků po obloze řady,
vítr fouká, tma je kolem,
křik sýčka se nese dolem.

Mladík se sem blíží ruče,
duchů hodina teď tluče,
opozdil se, má čas krátký,
v půlnoci již nebude zpátky.

Hudba, radovánky skvělé,
zadržely ho tam déle.
Teď ten vítr ještě vyje,
do dlouhých mu šosů bije;
ty se kol a kolem metou,
mezi nohy se mu pletou.

K tomu v této duchů době
na strašidlo vzpomněl sobě,
jen co tam za potok přejde,
pak už z moci duchů sejde.

Již šťastně tu hrušku přešel,
však ve tmě z pěšiny sešel
a v tom vítr zavál pilně
a s ním něco škublo silně.

Udeřilo ho to v paty,
snad je to ten duch proklatý?
Spěchá v rychlém běhu dále,
strašidlo však tluče stále.

Čím se větším během kryje,
tím více ho v nohy bije,
utýraný strachu tíží,
k vtelenským se skalám blíží.

A teď to s ním škublo znova,
hrůzou vykřikl ta slova;
strašidlo pak v této chvíli
ztratilo hned svoje síly,
přes nohy ho již nebilo, 
načisto ho opustilo.

Utýraný přiběh domů,
matka divila se tomu,
vidouc pohled jeho plachý,
že se celý chvěje strachy.

Stále se jen křižovala
a ven se vyjíti bála;
hrůzu jí to velkou činí,
není-li strašidlo v síni.

Syna lituje, co zkusil,
na pec si hned lehnout musil.
Pak až slunce vzejde znova,
teprv smí jít do Strašnova.

Syn se vyspal, slunce svítí,
nyní může s pilou jíti;
v hlavě mu však jako stínky
víří noční upomínky.

Nejde mu to ani z mysli,
nevědecké má úmysly.
Čím ho držel ten duch zrádný,
vždyť duch nemá ruce žádný,
a co ho tak v nohy bilo,
strašidlo snad přec nebylo.

Při tom stále rozumuje,
otec že ho vyhubuje;
on strašidla má za báje
a na lidskou hloupost laje.

Jde cestou již tam pod skály
a něco tam vidí v dáli,
v těch místech to asi bylo,
co ho strašidlo pustilo.

Spěchá k tomu a co shledá?
Až mu smích pokoje nedá!
U cesty je kámen velký,
u něho příkopek mělký.
A v něm jako v malém sklípku,
za kámen drží kus šípku.

Z něj nahoře, výš od drnu,
vyloupnuto něco trnu,
hned šosy haleny zvedá
a v nich trny tyto shledá.

Nyní se mu vyjasnilo,
se strašidlem, jak to bylo.
Vítr prudký, jenž vál v noci,
na šípek šos hodil mocí;
ten ho svými trny chytí
a začne ho v paty bíti,
neb ho k cestě zastrkali,
by oseté nešlapali.

Čím se rychleji v běhu klátil,
tím více ho v nohy klátil.
Až tam zachytil ho kámen
a strašení bylo amen.

Nyní spěchá, aby zočil,
kde mu duch na paty skočil;
tam utvrdil svoji víru,
nalezl tam v zemi díru,
z níž na místě zlého ducha
vylez šípek – neposlucha!

Upokojen spěchal znova
zase vzhůru do Strašnova.
Otec se tam zlobil sice,
neb v starosti byl velice.

Když však slyšel, co on zkusil,
politovati ho musil;
zároveň případu užil,
by syna pro život vzmužil.

Vidíš, jak tu často hraje
na místo strašidla báje!
Nepoddej se nikdy strachu,
dřív se přesvědč, milý brachu!
Boj se Boha, střez zlých lidí,
strašidla bázlivec jen vidí!

Přešla léta, přešly doby,
že na místech strachu, zloby,
jako proutkem čaroděje
na nás jen se krása směje.

Tam z toho pustého kraje
vykouzlen jest kousek ráje
a celé okolí hraje
zjevem pohádkové báje.

Ó, kéž také kouzla proutek 
vše promění jak ten koutek,
aby vlasti naše milá
celá pro nás rájem byla.
My pak bychom toho dbali
a z ráje vyhnat se nedali!

*  Nazýval se tak hostinec po majiteli Kubrovi v Dolním Krnsku. Podle popisu F. Frolíka stával na pozemku, který později (cca od roku 1877) patřil k domu stavitele Paška (dnes čp. 67 naproti prodejně), kde byla umístěna také jeho cementárna. Dnes na tomto pozemku nestojí žádná budova a jsou zde rozmístěny atrakce dětského hřiště. 

Literatura:
František Frolík, Strašidlo u Petrovy hrušky – skutečný příběh z let osmdesátých XVIII. století,
Boleslavan - vlastivědný sborník Mladoboleslavska a Benátecka, ročník IV. 1929 – 1930.