Osobní údaje:

Marie Mejsnarová, narozená dne 27. září 1884 v Přívlace nad Jizerou, bytem v Krnsku,
příslušná do Strenic v okrese Mladá Boleslav, národnosti české, učitelka domácích nauk v.v.
Nebyla jsem nikdy organisována v žádné politické straně.

Odbojová činnost:

Když si můj syn Ing. Miloš Mejsnar odbýval v roce 1937 vojenské cvičení jako záložní poručík, svěřil se mi, že ono cvičení byl kurs pro zpravodajskou službu důstojníků. Byl od té doby důstojníkem zpravodajské služby, kterou vykonával na Slovensku za mobilisace, provedené v roce 1938. Když se vrátil po jejím ukončení a rozpuštění vojska domů, byl velice rozhněván, že se nebojovalo a řekl, že je mu stydno vraceti se bez obrany státu. A od té doby byly u nás časté debaty, týkající se myšlenky a věci národa.

Můj bratr Bohumil Zemánek, učitel v Praze, který byl ve výslužbě a většinu roku trávil u nás, zastával stanovisko, že se nemělo s Henleinem o naše práva vyjednávat, ale v případě útoku Němců bojovat. Také vykládal dějiny českého národa, ukazoval, že Němci jsou naši odvěcí nepřátelé a že nás chtějí zničit. To vše působilo na mého syna, v příštích letech pak na Bohdana Dlouhého, Jaroslava Soumara a ještě později na Václava Strnada, kteří k nám docházeli a debat se účastnili a umiňovali si národ zachránit.

V roce 1938 po odtržení Sudet byl můj syn určen k vytyčení nových hranic. Činil to s bolestí a odporem a při tom se rozhodl navrátiti odtržené části vlasti zpět. V roce 1939 po příchodu Němců a zřízení Protektorátu a po výzvě aby byly odevzdány všechny zbraně, zakopal můj syn zbraně a střelivo do země. Ku konci roku často býval v noci mimo domov a poněvadž jsem věděla že do hostinců nechodí, začala jsem jej sledovati. Když jsem se tázala kam chodí, svěřil se mi se svou činností odbojovou a kladl mi na srdce, abych nikomu neříkala, že nebývá v noci doma.
Jednoho dne byl strašlivý déšť a vítr a syn chtěl odcházeti z domova. Bránila jsem mu v tom a on mi řekl, že to je nejvhodnější doba pro přestěhování vysílačky, neboť za takového počasí jsou lidé doma. Dvakráte v týdnu odcházel zachycovat německé zprávy z telegrafního vedení, někdy mě i bratrovi z nich něco řekl. Přitom mi však říkal a připomínal, abych při rozšiřování zpráv nikdy neříkala jména osob, a sám také nikdy nikoho nejmenoval, i když jeho činnost uvedl. Kromě mne a mého bratra Bohumila Zemánka nevěděl nikdo o zachycování a vysílání zpráv do ciziny, proto to zůstalo utajeno a nebylo to prozrazeno gestapu.

V létě 1940 koupil syn radiový přijímač, aby nemusil chodit poslouchat zakázané spojenecké zprávy. Podporovala jsem jej při poslechu, jakož i při jeho nočních organizačních schůzkách v bytě tím, že jsem byla na stráži, aby nebyl nikým překvapen, hlídala jsem okolí domu. Tehdy jsem také shromažďovala stříbrné peníze pro národní poklad /sto deset desetikorun/.
V roce 1941 jsem podporovala penězi i jinak pozůstalé po obětech nacismu, zemřelých a uvězněných. Tyto práce jsem konala od roku 1940 - 1944, do svého zatčení.

Syn také shromažďoval v té době zbraně a náboje, aby mohl své bojovníky vyzbrojit. Přinášel revolvery, pistole, pušky lovecké i vojenské.

Také můj bratr Bohumil Zemánek mu dal v létě 1941 k účelům odbojovým svůj revolver a náboje k němu příslušné. Krátké zbraně byly ukládány do plechových nádob, zalévány parafinem, těsně uzavřeny a zakopány do země v lese. Pušky byly ukládány v kovových rourách a nádobách zvláštních. K opatřování střeliva jsem synovi přispěla penězi.
V roce 1941 musily také býti vykopány zbraně a střelivo, které byly uloženy do země po příchodu Němců v roce 1939. Bylo třeba je prohlédnouti, náboje vyzkoušeti a znovu vše do země uložiti. Uznala jsem, že je potřeba synovi v této práci pomoci, aby se mu lépe dařila. Pomáhala jsem zbraně čistiti a zalévati parafínem, aby nepodlehly zkáze.

O rok později, totiž v roce 1942 bylo práce nejvíce. Pomáhala jsem synovi čistiti zbraně, které opravoval tím, že vkládal do nich nové součástky. Po opravě je vracel jejich majitelům nebo je daroval některým členům odboje. Tak například daroval revolver panu Gürlichovi z Dolního Cetna.

V tomto roce jsem také synovi pomáhala při začátcích odlévání kulí z olova. Formu na odlévání vyrobil pan Soumar. Poněvaďž se olovo dávalo taviti na žhavé uhlí do kamen, pokračovala ta práce pomalu a proto byla dána krneckému kováři panu Václavu Bendovi.

Když bylo dostatek kulí, bylo třeba také opatřiti dostatek střelného prachu a nábojnic. To umožnil tehdy můj bratr Bohumil Zemánek tím, že organisaci daroval na střelivo tisíc korun. Bylo nakoupeno množství nábojnic, střelného prachu i zátek, z čehož byly pak robeny náboje. Této práce se zúčastnil kromě mého syna též můj bratr Bohumil Zemánek a pan Jaroslav Soumar. Všichni pracovali nejen s velikou vytrvalostí a odvahou, ale též s pečlivostí a přesností, a to v noci při dokonale zastřených oknech, když jiní lidé klidně spali.

Pomáhala jsem jim prací při přípravě tohoto střeliva, které bylo potom zakopáno v lese do země. K tomu účelu jsem opatřovala plechové nádoby a lahve od okurek. Lahve jsme naplnili náboji, které jsme pokryli látkou napuštěnou olejem a přes látku jsme je zalili parafinem, aby vlhkost nemohla k nim vniknout.
V tomto roce dělal můj syn a jeho druhové také vysoce výbušná tělesa, jež měla nahraditi ruční granáty. Já jsem mu je pomáhala plnit dynamitem, který jsme před tím sušili ve škopku na kamnech.

V roce 1942 a v roce následujícím 1943 jsem též podporovala uprchlé ruské zajatce a zajatce srbské prádlem, oděvem, obuví a jídlem, neboť jsem si myslila podobně jako můj syn a jeho druhové, že nám pomohou v osvobozovacím boji. Tuto činnost si však nepokládám za zásluhu, neboť to byla vlastenecká povinnost každého dobrého Čecha.

Mnohem důležitějším a jistě nejvýznamějším činem bylo provolání k českému lidu pro den zahájení osvobozovacího boje, složené v mé přítomnosti mým synem a mým bratrem Bohumilem Zemánkem s nadpisem: “Vojíni, spoluobčané, Češi.”, v něm žádali utvoření bojových skupin, jako přípravu k povstání proti Němcům, odvěkým to nepřátelům Čechů, vyzývali veškeré české obyvatelstvo k podpoře místních a úsekových velitelů, zajištění všech Němců a zabavení jejich majetku ve prospěch československého státu, hrozili odplatou “odpadlým Čechům a zrádcům" a vybízeli k všestrannému rozšíření tohoto provolání v den zahájení osvobozovacího boje.

Pro tento den učinil můj syn všechny přípravy. Mezi jinými dal také zhotoviti náramenní pásky k označení jednotlivých činovníků ve svém revolučním vojsku. Šila jsem z bílé látky, na níž byl potom vystříkán obraz českého lva nesmazatelnou tuší přes šablonu, kterou z kovu vyrobil můj syn. Kolem obrazu byl nápis: “ Stráž obrany státu, oblast B1.”
 

Politický vězeň:

Dne  8. února 1944 jsem byla se svým synem a bratrem zatčena gestapem a dovezena do vyšetřovací vazby gestapa v Mladé Boleslavi. Dali mne do cely k slečně Švehlové z Chotětova. Poznala jsem ji jako ženu vlastenecky cítící, mírné, klidné a laskavé povahy. Hned druhý den se mi svěřila, že je gestapem zatčena pro přechovávání Václava Smutného z Krnska, který na ní řekl, že se u ní skrýval. Asi po třech dnech byla do cely dána paní Pavlíčková z Mladé Boleslavě, teta Václava Smutného. Za několik dní potom byla slečna Švehlová volána k výslechu, že skrývala ruského zajatce Fedorina a že mu pan Jiří Janda nosil jídlo k ní. Po návratu od výslechu nám vyprávěla: “Zapírala jsem a říkala, že to nosil mě, neboť paní Jandová, matka Jiřího Jandy, posílala mně již dříve jídlo po Jiřím. Za stolem mezi gestapáky seděl Václav Smutný, měl vysoké boty které dříve neměl a kouřil cigaretu".

Smutný mne a Jiřího Jandu usvědčoval. "Vidím, že je to zbytečné zapírat. Oni všechno podrobně vědí.” Paní Pavlíčková byla její zprávou rozmrzena a pravila o svém synovci v obavách: “Škoda, ten toho mnoho ví, může to říct ještě na Jirku.” “Jirka” bylo krycí jméno tajného agitátora komunistické strany, stíhaného gestapem. Na cele byly jsme tehdy tři. Teprve ke konci února přibyly k nám ještě čtyři ženy, takže nás bylo celkem sedm. Ale za krátko potom jsem byla propuštěna, abych přinesla pro syna a svého bratra prádlo, neboť nám po 3 týdny žádné nedali, ač jsem o ně žádala dozorce cely. Druhý den mne zavolali na gestapo a nechali mne tam celou hodinu čekat, patrně proto, aby mě všichni gestapáci poznali. Soudím tak podle toho, že na mně potom nic nechtěli a že od té doby mne gestapo stále sledovalo. Chtělo věděti, s kým se budu stýkat.

Dne 9. března 1944 mě volali na gestapo k výslechu. Obviňovali mne, že jsem byla svému synovi v odbojové činnosti nápomocna, což jsem popřela. Pravili, že mají na to svědky. Řekla jsem, aby mě ty osoby, které mě usvědčují, přivedli, že se jim podívám do očí. Neučinili tak, ale obvinili mne zase z toho, že jsem pronesla na cele větu: “Dobrý Čech nese svoje tajemství do hrobu". Ačkoliv jsem ten výrok pronesla, popřela jsem jej teď také. Když mi hrozili, že mě usvědčí šest žen, které to ode mne slyšely, řekla jsem jim, aby mi je tedy přivedli. To však opět neučinili. Po zuřivém výslechu mě konečně oznámili, že mají na mne dost času a propustili mne domů. 
Druhý den, dne 10. března 1944, odvezli mého syna a jeho druhy do Prahy k soudu. 
 

Byli to tito vyšetřovanci: 

• Ing. Miloš Mejsnar, Václav Strnad, Josef Frydrych, Miloslav Vrba a Václav Benda z Krnska
• Bohdan Dlouhý, a Josef Třešňák ze Zámostí
• František Řehák z Pískové Lhoty
• Josef Petrů z Řehnic
• Jan Matuna, Štěpán Pulda, František Studecký, slečna Božena Švehlová, paní Eliška Matunová, paní Magda Matunová, paní Eliška Puldová a Jiří Janda z Chotětova

Souzeni byli dne 13. března 1944 Zvláštním soudem při Německém zemském soudu v Praze.

• Ing. Miloš Mejsnar, Václav Strnad, Bohdan Dlouhý, Josef Třešňák, František Řehák, Josef Petrů, František Studecký, Jan Matuna, Štěpán Pulda a Božena Švehlová byli odsouzeni k smrti a dne 3. dubna 1944 v Praze na Pankráci popraveni.

Všichni byli členové národní odbojové organisace "Stráž obrany státu, oblast B1 - B11, Mejsnarova skupina”, jejímž zakladatelem a nejvyšším velitelem byl Ing. Miloš Mejsnar. K této organisaci jsem náležela i já. 
Popravení se k sobě chovali jako bratři a zemřeli jako hrdinové. Jsme jim zavázáni vděčností za národní svobodu.

02. 05. 1948, správnost údajů potvrzuje Bohumil Zemánek                MARIE MEJSNAROVÁ