Vzpomínky na uprchlíky, kteří z válkou postižených oblastí prostřednictvím vojenské správy přijeli k nám
 

• 29. května 1915 přijeli do Strenic uprchlíci z Tyrol. Byli čtyři dospělí a čtyři děti, pocházeli z okolí Rovereta. Bydliště nalezli v “malé škole”. Od státu dostávali 90 haléřů na osobu a den.
• V roce 1915 přišlo do Bezna a Sovinek 90 židovských uprchlíků z Haliče a 12 Italů. Obec pro ně zajistila 100 q brambor a 100 q kukuřičné a pšeničné mouky.
• Na jaře 1915 přišlo do Chotětova 18 polských Židů. Žili pouze ze státní podpory, nepracovali, bydleli v obecním domě. Po jejich odchodu se objevili Italové. Bylo jich 20, dva z nich tu zemřeli a jsou pochováni na místním hřbitově. Ti v Chotětově pracovali, děti chodily do školy, v neděli se vypravili do “Zdětínského chrámu”, kde sloužil mši italský kněz.
• V Mattušově michalovické cihelně a rožátovské sladovně bydleli tři rodiny, které se 1. dubna 1916 přestěhovali do Chotětova - šestičlenná rodina Barbieri, čtyřčlenná Tuffolini a dva lidé rodiny Prencis. Důvodem stěhování byly chladné místnosti, které teplomilným Italům nevyhovovaly.
   

Stráž u viaduktu v Krnsku, v roce 1914
 

Vzpomínky na válečnou výživu a rekvizice z let 1915 - 1918

Příběhy z našeho okolí jsem vybrala z článků Václava Kozáka, učitele pomocné školy v Mladé Boleslavi, redaktora časopisu Boleslavan.  Ponechala jsem je v původním znění pro dokreslení té doby....

• Ve Vinci si uložil hospodář svoje zásoby v lese. Vojáci hledali a našli. Po návratu do statku pošeptali hospodáři: “Podruhé si to lépe uschovejte a to alepsoň tak, jak jsme vám to my udělali, takhle by vám to hned každý našel. Výjimečný příběh, většinou lidé o všechno přišli…
• V Chotětově doprovázel řídící učitel při rekvizicích pana vrchního finančního radu Dr. J. B. z Mladé Boleslavě a vzpomíná si, jak tento pán zapichoval hůl do hromady obilí a chlubil se, že tímto způsobem téměř prý přesně zjistí množství obilí, ale mnohdy se zmejlil. Obilí před rekvizicemi schováno bylo v rozmanitých skrýších a při výše jmenovaných vojenských rekvizicích (hlavně kde byli vojáci německé národnosti) vynášeno bylo na světlo, při čemž někdy odehrály se vzrušující scény. Někde opravdu bylo zpřevraceno celé hospodářství. 
   

Příběh ze Zámostí

“Dne 5. září 1915 šlo asi patnáct mužů “padesátníků” k odvodu. O humor nebyla nouze. Píseň: “Ještě jsem nevyrost” byla satirou na brannou moc říše. Jiří Míč přišel před odvodní komisi a představil se: “Tak, tady mne máte, už du na jatky a ty, Franto, dyž sis to rozdělal, tak si to dodělej!” Byl ihned zatčen a odvezen do garnisonního vězení v Terezíně. Měl býti jako vlastizrádce popraven. Později byla mu udělena milost, ale držen byl ve vězení až do konce války a donucen jest pracovati s trestním oddílem při opevňovacích pracích v Tyrolsku.”

Příběh z Pískové Lhoty

“Dostal jsem pět vojáků rekonvalescentů poslaných z nemocnice, aby prý se zotavili. Ptám se jich po obědě v hostinci, jak jsou spokojeni se stravou. Stravy málo, aspoň kdyby dostali dost domácího chleba, aprovisační že by jim dávati nemuseli. Šel jsem proto požádati pana starostu, mohou-li dostati vojáci více stravy a dostatek domácího chleba.

“Dostávají dle předpisů a úplatků dávati nesmíme.”
“Dobře”, pravím, “ budeme tedy postupovati dle předpisů ve všem.”

Zašli jsme k prvému většímu hospodáři, jehož jsem požádal, může-li po tři dny, co tam budeme, dáti vojákům každý den bochník domácího chleba. “I s radostí”, odpověděl, a vojáci si pak libovali, zejména když i pan starosta, kterého jsme si nechali naposledy, obrátil. Pro vojáky dal připraviti docela pohostění, když jsme u něho byli hotovi. Mne, aby odškodnil za briskní odbytí, opatřil darem od místní koželužny: podrážkovou kůží pro celou rodinu, dar to tehdy tak cenný, že nebylo možno jej odmítnouti. 

Ale i ten lid, jemuž příkoří se dálo, nebyl nevděčný. Před odjezdem žádali mne dva vojáci, mohou-li si dojíti do dvou obcí, kde jsme dříve rekvírovali, že jim tam slíbili na cestu každému bochníček chleba. Vrátili se s veselými obličeji, obtíženi pěti řádnými pecny domácího chleba. A panu komisaři že posílají hrudku másla (asi 2 kg). A když jsem řekl: “Dobře, hoši, ale to máslo si vezměte zase ode mne, abyste si měli čím chleba namáznout”, bránili se, že dostali také, ale dali si na konec přece říct. Pro mne uspokojení, že dobře jsme pracovali, bylo nejlepší odměnou. A k tomu kus podešvice, kterou jsem až úzkostlivě balil do spousty papíru, aby nebyla cítit, až ji vlakem povezu domů. 

Příběh z Rokytovce

Do vesničky přicházeli komisaři, rekvisitoři, by odměny za pilné práce rolníku vzali a odevzdali na oběť války. Mocným vlivem zdejšího občana p. Hraběte byly u nás rekvisice mírné. Zakový komisař byl nejprve u zámožnějších našich rolníků řádně pohostěn, obdarován pěknou “dvounulkou” a pak teprve voděn po špýcharech rolníků a skládkách chalupníčků. Docházelo tu často i k veselým episodkám, z nichž alespoň o jedné stůjž zde zmínka. Komisař hrubšího jádra přišel k rolníku P. Goliášovi rekvirovat obrok. Přijde na špýchar, kde uprostřed na hromadě nasypáno bylo dobře 20 q obroku. Kol špýcharu rozestaveno bylo množství beden se starým “harampádím”. Pečlivý pan komisař ve snaze prohledati každou skulinku opomněl snad obrátiti svoje pečlivé zraky doprostřed špýcharu a tak obešel celý špýchar, aniž by si povšiml hromady obroku, při čemž ale bedlivě zkoumal útroby starých beden, kterých ani “Prajsi v 66. válce“ si nevšimli. Či snad opomnělo tehdejší hejtmanství přezkoušeti pana komisaře ze znalosti hospodářských plodin?

Občan Dubský se chtěl vyhnouti nepříjemným prohlídkám svého obilí ve mlýně a proto zařídil si malý mlýnek doma v přístodůlku. Ve dne byl přístodůlek zarovnán slamou a z večera sláma vždy odkryla tajemně mručící stroj, který přímo chrlil po celou noc až do pozdních hodin ranních mouku všech druhů pro svého majitele, později pro celou ves, široké okolí, ba i pro osoby, jichž svatou povinností bylo bdíti nad cechem mlynářským. Však nic se na světě neutají a proto dozvěděly se úřady brzo o tajemném mlýnu v Rokytovci. Přišli, hledali, našli - a tejemný mlýn okrášlili úřední pečetí, při kterémžto úředním aktu neopomenuli páni úředníci řádně poučiti bodrého také "mlynáře” o zákazu mlecím, o nedotknutelnosti pečetě atd. 

Zklamaný “mlynář” dlouho přemýšlel o osudu svého mlýnku. Pojednou přilétla šťastná myšlénka. Běží domů, vytáhne z “ kredence” vatovanou krabičku od zlatých hodinek, běží ku stodole, nedotknutelnou pečeť posvátně uzavírá do krabičky, tuto pevně přiváže drátem ku převodnímu kolu svého mlýna a - mlel vesele dál. Horlivé úřady zatím připravovaly bodrému mlynáři soudní lázně, kterých se však pro ukončení války nedočkal. 

Nescházelo zde i rekvisic slámy, sena, vikve, másla atd. Dobytka zrekvírováno bylo mnoho. Ve stájích stály jen staré dojnice a tažný dobytek. Vesnička naše odváděla měsíčně 4 - 9 kusů dobytka, koní odvedeno pouze 5.

Literatura
- Boleslavan 1928 - 1929

Autor textu: Alena Prchlíková (říjen 2020) / Grafická a obsahová úprava: Libor Šotek