...
Obec KRNSKO

Stráž obrany státu řízená z Krnska


Odbojová organizace Stráž obrany státu

Popis historie odbojové organizace Stráž obrany státu by byl hoden pera autorů dobrodružných románů či alespoň literatury faktu a nikoliv pera historikova navyklého uvádět pouze suché údaje, popřípadě se pokoušet o jejich interpretaci. Tento skutečný příběh totiž obsahuje mnohé z atributů, které žánr dobrodružné literatury vyžaduje: kladné i záporné hrdiny, nebývalou odvahu i zbabělost, statečnost i zradu, skromné počátky, mohutný rozmach a posléze tragický konec.

Přebal knihy

Zdroj: databazeknih.cz

Jednotky Stráže obrany státu, vytvářené z mobilizovaných záložních důstojníků a vojínů, byly na základě mnichovské dohody v říjnu 1938 rozpuštěny a odzbrojeny. Mnozí z jejich příslušníků ovšem přísahali, že se obrany vlasti nikdy nevzdají. Proto byly již v této době uschovány velké počty zbraní, značné množství munice a dalšího válečného materiálu. Obdobným způsobem postupoval také Miloš Mejsnar z Krnska se svými spolupracovníky.

Původním záměrem bylo postupně vytvořit ilegální síť SOS v mnoha oblastech Čech a Moravy. Celé území protektorátu mělo být rozděleno na čtyři základní úseky, označené písmeny A, B, C, D. Jednotlivé úseky pak navíc na malé okrsky, zahrnující vždy několik obcí, popřípadě i menší město jako centrum. Reálně však plánovaná síť vznikla jen v malé oblasti severovýchodních Čech.

Miloš Mejsnar takto organizoval okrsky B1 - B11, pokrývající v podstatě jihozápadní část Mladoboleslavska a východní části Mělnicka, tedy území mezi Benátkami a Mšenem. Velitelským stanovištěm úseku se ovšem stalo Krnsko, neboť zde bydlel nejen Miloš Mejsnar, ale žili zde i jeho nejbližší spolupracovníci Václav Strnad a Bohdan Dlouhý. Jejich aktivní organizátorská práce brzy přinesla první plody. Snad již koncem roku 1939, zcela určitě však na jaře 1940, byly získány kontakty v Nových Benátkách, kde mimo záložních důstojníků Jindřicha Soukala a Emila Šikala začali spolupracovat i “civilové” Rudolf Kordina starší a mladší a Jarmila Hanušová. V Chotětově se podařilo zkontaktovat Josefa Šindeláře a tím získat i členy již několik měsíců existující skupiny (mimo jiných Františka Černíka, Františka Studeckého). Politické složení a přesvědčení nově zaangažovaných odbojářů nabývalo postupně na pestrosti a různorodosti a částečně se posunulo doleva poté, co v roce 1940 byli zapojeni komunisté Josef Soumar a Josef Třešňák a o málo později členové komunistické buňky Antonína Gürlicha z Dolního Cetna. Takto početně již poměrně silná a rozvětvená organizace se na jaře 1940 mohla stát rovnocenným partnerem skupiny, kterou v Mladé Boleslavi sestavoval Vladislav Štěrba, a koordinovat s ní svou činnost.

Přestože SOS od počátku zdaleka nebyla typickou “důstojnickou” organizací, přece jen v jejím čele stáli povětšinou záložní důstojníci, a proto převážná část jejich aktivit byla v prvním období věnována přípravě ozbrojeného povstání. Vedle obvyklé zpravodajské práce - získávání informací o německých jednotkách v okolí, odposlouchávání telefonních hovorů z Mladé Boleslavi a z Milovic - byly průběžně shromažďovány a ukrývány zbraně, získáváno, ale také vlastními silami vyráběno střelivo a munice a další vojenský materiál. Nechyběly ani jiné obvyklé odbojové aktivity v podobě drobných sabotáží na železničních tratích a v továrnách, kolportování ilegálních tiskovin, zejména letáků V boj! a Rudého práva.

Vlastní plán povstání byl se zřetelem na konečný cíl připravován do téměř neuvěřitelných podrobností, které se z dnešního pohledu jeví zbytečné a s ohledem na možnost jejich utajení příliš riskantní. V Nových Benátkách bylo například zorganizováno zdravotnické školení první pomoci, vedené především Jarmilou Hanušovou a Marií Sovovou. Zároveň byl zajišťován zdravotnický materiál, zejména léky a obvazy.

Pro okamžik vystoupení hnutí z ilegality a převzetí moci byly vyrobeny pásky na rukáv s nápisem SOS, pro něž tkaninu zajistili Jindřich Soukal a Emil Šikal. Připravena byla také razítka jednotlivých úseků a okrsků, průběžně se rovněž pracovalo na osobní agendě proponovaných představitelů místní samosprávy. Vedení organizace navíc sestavilo plán zajištění všech Němců a zatčení zrádců a kolaborantů včetně zabavení jejich majetku.

Nechyběl ani dílčí mobilizační plán pro obsazení zabezpečení vojenského tábora v Milovicích a v dalším období pomoc povstalcům v Praze a podíl na obsazování pohraničí. Podkladem pro uvedený strategický postup se měla stát podrobná mapa oblasti Milovic s uvedením místních názvů a především s udáním dislokace německých jednotek včetně jejich krycích znaků. Je pozoruhodné, že veškeré plány byly během jediné noci odcizeny, obkresleny (díky Jindřichu Soukalovi a jeho dlouholeté praxi v povolání civilního geometra) a opět bez jakéhokoliv podezření vráceny.

Cenné informace byly získávány také odposlechem telefonických hovorů, značně napomohly rovněž kontakty Emila Šikala v takzvaném severním táboře v Zelené u Luštěnic, kde se usídlila část pancéřové divize SS Hermann Göring.

Slabinou tohoto formálně do detailů vypracovaného systému bylo, jako ostatně u většiny odbojových skupin v této fázi okupace, že měl sice kvalitní velení a dopodrobna vypracovaný plán postupu, chybělo však to nejdůležitější, totiž silné a dobře vycvičené a vyzbrojené mužstvo, které by jej realizovalo. Dodnes nejsou k dispozici zcela přesné údaje, kolik lidí bylo v jednotlivých obcích do činnosti SOS skutečně zapojeno, či o ní alespoň vědělo. Je však více než pravděpodobné, že stejně jako v rámci Obrany Národa, i zde reálně existovalo velení, zatímco jednotky byly většinou sestaveny pouze evidenčně. Dříve, než mohlo dojít k jejich skutečnému vytvoření a kvalitnímu výcviku, situace v protektorátu se výrazně změnila (heydrichiáda, likvidace velké části odboje). Nově nastolené poměry přiměly velení SOS ke změně taktiky i dlouhodobé strategie.

Pokud jde o “drobnou”, každodenní činnost členů SOS, její popis se v řadě svědectví bývalých odbojářů liší, a to především v detailech. Je tedy potřeba v dalším výkladu vycházet z těch skutečností, na kterých se jednotlivá svědectví shodují. Jako pozoruhodně rozvinutá a zřejmě i dobře organizovaná se jeví ilegální výroba zbraní, výbušnin a střeliva. Mnoho práce na tomto poli vykonal zejména Josef Soumar. Do riskantních aktivit zapojil i řadu svých známých z ASAPu, popřípadě z Krnska a jeho okolí, z nichž většina pocházela z řad KSČ nebo k ní měla názorově blízko. Patřili k nim Prokop Holý, Gustav Žubor, Ladislav Tichý, Josef Průšek a další. Sám Soumar na základě Mejsnarova návodu přebudoval tři bubínkové revolvery na kolty a vyhotovil formu k odlévání kulí a také šablonu na kalibrování. V improvizovaných podmínkách dokázal vyrobit i raketovou pistoli, navíc z litinových trubek sestavil několik desítek granátů, které pak v dílně u Mejsnara byly plněny výbušnou směsí a opatřovány roznětkami.

Podíl na výrobě munice nebo alespoň na dodávkách jednotlivých komponentů měli i další spolupracovníci: Václav Bárta, František Kordík, Jaroslav Havel, Jaroslav Jilemnický, Václav Kvapil, Karel Teichman a již zmíněný Josef Třešňák a Bohdan Dlouhý. Velmi aktivně se zapojil kovář Václav Benda z Krnska, který ve své dobře vybavené dílně odléval kule do pušek i jednotlivé součásti k munici. Hlavním dodavatelem materiálu se stal František Červinka, který byl zaměstnán jako střelmistr na několika stavbách v okolí a mohl tak relativně bez komplikací, i když pochopitelně s nasazením vlastního života, zajistit velké množství dynamitových náloží, zápalných šňůr, rozbušek, střelného prachu, karbidu a dalších surovin a součástek. Zbývající nutné suroviny byly získávány v ASAPu (olovo například vynášeli zaměstnanci v nohavicích), ke kompletaci pak docházelo v dílnách Ozónu ve Vinci a v Kotkově továrně na hračky v Krnsku (s vědomím majitele Lubomíra Kapsy). V konečné fázi byl veškerý vyrobený vojenský materiál uskladněn v plechových lahvích či nádobách na zahradě Mejsnarova domu v Krnsku.

Převážná část činnosti skupiny SOS i jejích spolupracovníků však od roku 1941 byla zaměřena na pomoc a podporu uprchlým zajatcům, ať už Francouzům a Polákům z tábora u Železného Brodu nebo od léta 1941 především Rusům. Při převádění a ukrývání zajatců vypomáhali od prvních okamžiků zejména občané Nových Benátek: Jindřich a Marie Soukalovi, Otakar Polák, Lubomír Verner, Pavel Rýdl, Karel Martinovský, Václav Vondra, bratři Šikalové, ale také otec a syn Kordinové v Obodři, cihlář Matějka v Horkách a další. Jako typický případ lze uvést ukrytí tří ruských důstojníků, kteří nejprve pobývali u Josefa Průška v Krnsku, poté byli přesunuti do domku rodiny Studeckých v Chotětově a posléze žili několik měsíců ve vodárenské věži v Nových Benátkách. Takto široce pojaté aktivity již nemohla vykonávat úzká skupina odhodlaných lidí, která dříve tvořila jádro organizace. Proto byla v roce 1942 síť SOS rozšířena do dalších obcí, popřípadě posílena v těch oblastech, kde již kontakty existovaly. V Chotětově byli získáni Štěpán a Alžběta Puldovi a Jiří Čečelský, v Sušně Bohumil Vlasta, v Hřivně Josef Pavlíček. Řada spolupracovníků přibyla ve Slivně, přímé kontakty na vedení organizace měli ovšem především Josef Zita a Ludvík a Miroslav Eichlerové. Úzce napojeni byli také Křesomysl Hanza v Kropáčově Vrutici a František Fryml ve Vinci.

Ve stejném roce bylo navázáno důležité spojení v benáteckém podniku Carborundum, kde do zaměstnání nastoupili dezaktivovaní důstojníci Alfréd Stadtherr a Karel Mašek. Tito dva již zkušení odbojáři mohli skupině díky svým dalším, dnes již obtížně zjistitelným kontaktům, dodávat množství výbušnin a samostatně připravovat drobné sabotáže na komunikacích, zejména na mostech. Mašek byl navíc napojen na Ústřední výbor odboje domácího a také na pražskou odbojovou skupinu “plukovníků”, k níž patřili Koc, Řečinský, Bořík a další (spojení s touto skupinou ostatně udržoval i Jindřich Soukal) a která se koncentrovala na převádění uprchlíků přes hranice protektorátu a na zpravodajskou činnost.

Značně pozměněná aktuální situace vyvolala potřebu vypracovat pro SOS novou strategickou linii. Koncem roku 1942 se u Miloše Mejsnara sešlo užší velení organizace, reprezentované kromě Mejsnara i Václavem Strnadem, J. Petrů a Provazníkem. Bylo dohodnuto, že rozhodujícím úkolem pro nejbližší měsíce se stane vybudování tří kvalitních a dobře vybavených lesních úkrytů pro uprchlíky. Při stavbě prvního z nich v lese poblíž Bezna v roce 1943 bylo využito skutečnosti, že současně byla budována silnice Mladá Boleslav - Mělník, což poskytlo dostatek možností získat potřebný materiál a zároveň maskovat zemní práce. B. Vlasta pro kryt zhotovil dřevěnou konstrukci, Štěpán Matuna zajistil její odvoz a zahloubení na určeném místě. Při vybavení krytu spolupracovali především odbojáři z Bezna, Krnska a Chotětova.

Další dva úkryty, menší a hůře vybavené, vznikly v prostoru mezi Vincem a Řehnicemi, respektive u Sušna. Dodatečně byly ještě připraveny improvizované kryty u školy v Cetně a u Mšena, kde se o jejich zřízení zasloužili zejména odbojáři z blízkých obcí Boreč, Vrátno a Zamachy, kteří se později sami označili jako skupina Dub (popřípadě Garáže - Dub). Všechny úkryty byly plně využity už během stavby, v největším u Bezna pobývalo až dvacet zajatců (kromě Rusů také Srbové, Poláci, Kanaďané). Zásobování zajišťoval především Jindřich Soukal, ale kromě něj také řada pro nás již bezejmenných občanů z blízkého okolí. Část zajatců se posléze podařilo převést na Slovensko, někteří z nich se zúčastnili bojů Slovenského národního povstání.

Široká podpora zajatců se zapojením značného množství nezkušených lidí ovšem výrazně ztížila možnosti konspirace a utajení, zvláště, když počet uprchlíků neustále rostl. V červnu 1943 poskytli občané Sušna azyl zoufalému a vyhladovělému Vladimíru Kurasovovi. V srpnu jej následovali další tři zajatci, mezi nimi i Fedor Bezručko. Konečně v listopadu se přihlásily dvě nové skupiny, v první z nich byli Sergej Panfilov, Nikolaj Sokolov a Alexandr Kurlov, ve druhé Fedorin a Ivan Toviněnko. Jak se brzy ukázalo, právě pomoc posledně jmenované dvojici uprchlíků se pro celou organizaci stala osudnou.

Skupinou SOS navíc v této době začaly zmítat také vnitřní rozpory. Václav Smutný z Krnska, hledaný gestapem pro drobný přestupek, se po několik týdnů ukrýval u Průška, Gürlicha a Červinky, nicméně byl dopaden a při výslechu o činnosti SOS leccos prozradil (třebaže zásadní věci znát nemohl, rozhodně totiž nepatřil k úzkému kruhu “zasvěcených”). Koordinace v organizaci byla narušena také díky nerozumnému Průškovu požadavku, aby zajatci byli vyzbrojeni, a aby velení nařídilo okamžitý přechod k ozbrojenému boji. Mejsnar, který dokázal mnohem lépe vyhodnotit aktuální situaci, tento požadavek odmítl. Průšek však konflikt dohnal doslova na ostří nože, začal činnost organizace sabotovat a odmítl dodržovat jakékoliv konspirační zásady.

V této napjaté atmosféře se v prosinci 1943 Mejsnar, Soumar a Zeman dohodli, že SOS, silně ohrožená neopatrností některých svých členů, prozatímně pozastaví činnost. Jak se však ukázalo, ani toto opatření zkáze organizace nezabránilo. Ve dnech 4. a 5. února 1944 byli v Nemyslovicích zatčeni Josef Průšek a již uvedený Fedorin, oba udáni mužem u něhož se skrývali. Ani jeden z nich u výslechu neobstál. Fedorin prozradil jména prakticky všech lidí, kteří mu v Sušně a v Chotětově pomáhali. V dalších dnech tak následovalo rozsáhlé zatýkání, jemuž díky včasnému varování unikli pouze B. Vlasta, J. Šindelář a F. Červinka. Fedorin sám, vědom si svého činu, spáchal v cele sebevraždu.

Průšek s největší pravděpodobností prozradil vše, co mu o organizaci bylo známo. Od 8. února 1944 bylo Krnsko a jeho okolí zaskočeno krutými raziemi gestapa. Postupně byli zatčeni prakticky všichni významní představitelé SOS i jejich blízcí spolupracovníci. Část zbylých členů skupiny se pokusila zlikvidovat zajatce Toviněnka, o němž oprávněně předpokládali, že byl na Boleslavsko vyslán již jako konfident a že ke zkáze skupiny přispěl výraznou měrou. Hajný Trofim Karola jej však pouze postřelil. Toviněnko uprchl do Košátek, kde se přihlásil u německé správy velkostatku. Informace pak rychle putovala přes četnickou stanici v Kropáčově Vrutici na mladoboleslavské gestapo. V noci z 23. na 24. února 1944 bylo Horní i Dolní Slivno obklíčeno, občasné vyhnáni na náves, domy i hospodářské budovy pečlivě prohlédnuty od sklepa až po půdu. Gestapáci odvedli více než 40 lidí, nicméně nedopadli J. Novotného a B. Vlastu, kteří se zde již několik dní ukrývali.

Konečné důsledky perzekučních akcí byly strašlivé: 13. března 1944 byli zvláštním soudem v Praze odsouzeni k trestu smrti M. Mejsnar, V. Strnad, B. Dlouhý, J. Třešňák, J. Petrů, F. Řehák, F. Studecký, B. Švehlová, J. Matuna, Š. Pulda, A. Příšovský a již 3. dubna byli na Pankráci popraveni. V dalších měsících byl v pankrácké sekyrárně ukončen život Emílie Kyselové a štábního kapitána Rudolfa Říhy z Pískové Lhoty, kteří měli na SOS pouze zcela volné spojení, stejně jako Josef Huk z Krnska. Ještě 5. ledna 1945 se rozloučil se životem Trofim Karola, neúspěšný exekutor rozsudku nad zrádcem Toviněnkem a jeho manželka Anna. Desítky lidí byly transportovány do koncentračních táborů, mnoho z nich se již nevrátilo (P. Holý, L. Tichý, J. Zuzka, B. a M. Červíčkovi, V. Štěpán, A. Zoufalý, V. Kvapil, K. Hamza). Na samotném prahu svobody, 8. května 1945, zemřel v terezínském lágru L. Soukal. A k obětem je nutno přičíst také rodiče J. Šindeláře, kteří z obavy před pronásledováním a výslechy, dobrovolně ukončili svůj život pod koly vlaku.

Jen nemnohým se podařilo uniknout. Po dobrodružné pouti se zastávkami a úkryty v Malých Všelisích a v Kluku pobýval F. Červinka řadu měsíců na Mšensku. Později se jeho spolubydlícím v lesním úkrytu stali také J. Šindelář a M. Eichler. B. Vlasta a jeho syn Zdeněk unikali spárům gestapa po několik měsíců, nakonec však také oni byli dopadeni a zahynuli v nelidských podmínkách koncentračního tábora. Zatčení se kupodivu vyhnul J. Soumar, jakousi zázračnou náhodou nebyl nikým z udavačů jmenován.

Tragický osud organizace SOS byl naplněn. Údaje o počtu jejich členů a nejbližších spolupracovníků kolísají mezi 170 - 240, jisté je, že více než 100 z nich bylo zatčeno, 13 popraveno (se spolupracovníky 16), 25 zemřelo ve věznicích a koncentračních táborech. V Krnsku a Chotětově, Sušně, obou Slivnech snad nebylo rodiny, která by nebyla touto perzekucí postižena. Není divu, že již od prvních měsíců po květnu 1945 vypukly ostré spory o to, kdo svou zradou a neopatrností tragédii zavinil. Vzájemné obviňování, nevraživost, nedůvěra, kterou nemohly rozptýlit ani ne zcela průkazné procesy s pravděpodobnými udavači, kalily atmosféru ještě řadu let po ukončení války. Ani dnes nemůžeme zcela jednoznačně rozhodnout, kdo a jaký měl podíl viny na rozbití organizace. 


Literatura:
PROTINACISTICKÝ ODBOJ v Pojizeří (1939 - 1945)

Grafická a obsahová úprava: Alena Prchlíková a Libor Šotek (březen 2020)

Datum a čas

Dnes je neděle, 12. 7. 2020, 17:13:14

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Pranostiky

Pranostika na akt. měsíc

Jaký červenec, takový leden.

Pranostika na akt. den

Co červen nedá do klasu, červenec nažene v času.

Anketa

Aktuální počasí

Počasí dnes:

12. 7. 2020

oblacnosdestem

Bude polojasno až oblačno, ojediněle přeháňky. Denní teploty 18 až 22°C. Noční teploty 10 až 6°C.

Mobilní aplikace

Aplikace

Sledujte informace z našeho webu na svých chytrých telefonech. Využívejte naši novou mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Volně ke stažení:

Google Play
App Store

Informace e-mailem

Novinky e-mailem