...
Obec KRNSKO

Stráž obrany státu řízená z Krnska


Odbojová organizace Stráž obrany státu

Popis historie odbojové organizace Stráž obrany státu by byl hoden pera autorů dobrodružných románů či alespoň literatury faktu a nikoliv pera historikova navyklého uvádět pouze suché údaje, popřípadě se pokoušet o jejich interpretaci. Tento skutečný příběh totiž obsahuje mnohé z atributů, které žánr dobrodružné literatury vyžaduje: kladné i záporné hrdiny, nebývalou odvahu i zbabělost, statečnost i zradu, skromné počátky, mohutný rozmach a posléze tragický konec.

Přebal knihy

Zdroj: databazeknih.cz

Jednotky Stráže obrany státu, vytvářené z mobilizovaných záložních důstojníků a vojínů, byly na základě mnichovské dohody v říjnu 1938 rozpuštěny a odzbrojeny. Mnozí z jejich příslušníků ovšem přísahali, že se obrany vlasti nikdy nevzdají. Proto byly již v této době uschovány velké počty zbraní, značné množství munice a dalšího válečného materiálu. Obdobným způsobem postupoval také Miloš Mejsnar z Krnska se svými spolupracovníky.

Původním záměrem bylo postupně vytvořit ilegální síť SOS v mnoha oblastech Čech a Moravy. Celé území protektorátu mělo být rozděleno na čtyři základní úseky, označené písmeny A, B, C, D. Jednotlivé úseky pak navíc na malé okrsky, zahrnující vždy několik obcí, popřípadě i menší město jako centrum. Reálně však plánovaná síť vznikla jen v malé oblasti severovýchodních Čech.

Miloš Mejsnar takto organizoval okrsky B1 - B11, pokrývající v podstatě jihozápadní část Mladoboleslavska a východní části Mělnicka, tedy území mezi Benátkami a Mšenem. Velitelským stanovištěm úseku se ovšem stalo Krnsko, neboť zde bydlel nejen Miloš Mejsnar, ale žili zde i jeho nejbližší spolupracovníci Václav Strnad a Bohdan Dlouhý. Jejich aktivní organizátorská práce brzy přinesla první plody. Snad již koncem roku 1939, zcela určitě však na jaře 1940, byly získány kontakty v Nových Benátkách, kde mimo záložních důstojníků Jindřicha Soukala a Emila Šikala začali spolupracovat i “civilové” Rudolf Kordina starší a mladší a Jarmila Hanušová. V Chotětově se podařilo zkontaktovat Josefa Šindeláře a tím získat i členy již několik měsíců existující skupiny (mimo jiných Františka Černíka, Františka Studeckého). Politické složení a přesvědčení nově zaangažovaných odbojářů nabývalo postupně na pestrosti a různorodosti a částečně se posunulo doleva poté, co v roce 1940 byli zapojeni komunisté Josef Soumar a Josef Třešňák a o málo později členové komunistické buňky Antonína Gürlicha z Dolního Cetna. Takto početně již poměrně silná a rozvětvená organizace se na jaře 1940 mohla stát rovnocenným partnerem skupiny, kterou v Mladé Boleslavi sestavoval Vladislav Štěrba, a koordinovat s ní svou činnost.

Přestože SOS od počátku zdaleka nebyla typickou “důstojnickou” organizací, přece jen v jejím čele stáli povětšinou záložní důstojníci, a proto převážná část jejich aktivit byla v prvním období věnována přípravě ozbrojeného povstání. Vedle obvyklé zpravodajské práce - získávání informací o německých jednotkách v okolí, odposlouchávání telefonních hovorů z Mladé Boleslavi a z Milovic - byly průběžně shromažďovány a ukrývány zbraně, získáváno, ale také vlastními silami vyráběno střelivo a munice a další vojenský materiál. Nechyběly ani jiné obvyklé odbojové aktivity v podobě drobných sabotáží na železničních tratích a v továrnách, kolportování ilegálních tiskovin, zejména letáků V boj! a Rudého práva.

Vlastní plán povstání byl se zřetelem na konečný cíl připravován do téměř neuvěřitelných podrobností, které se z dnešního pohledu jeví zbytečné a s ohledem na možnost jejich utajení příliš riskantní. V Nových Benátkách bylo například zorganizováno zdravotnické školení první pomoci, vedené především Jarmilou Hanušovou a Marií Sovovou. Zároveň byl zajišťován zdravotnický materiál, zejména léky a obvazy.

Pro okamžik vystoupení hnutí z ilegality a převzetí moci byly vyrobeny pásky na rukáv s nápisem SOS, pro něž tkaninu zajistili Jindřich Soukal a Emil Šikal. Připravena byla také razítka jednotlivých úseků a okrsků, průběžně se rovněž pracovalo na osobní agendě proponovaných představitelů místní samosprávy. Vedení organizace navíc sestavilo plán zajištění všech Němců a zatčení zrádců a kolaborantů včetně zabavení jejich majetku.

Nechyběl ani dílčí mobilizační plán pro obsazení zabezpečení vojenského tábora v Milovicích a v dalším období pomoc povstalcům v Praze a podíl na obsazování pohraničí. Podkladem pro uvedený strategický postup se měla stát podrobná mapa oblasti Milovic s uvedením místních názvů a především s udáním dislokace německých jednotek včetně jejich krycích znaků. Je pozoruhodné, že veškeré plány byly během jediné noci odcizeny, obkresleny (díky Jindřichu Soukalovi a jeho dlouholeté praxi v povolání civilního geometra) a opět bez jakéhokoliv podezření vráceny.

Cenné informace byly získávány také odposlechem telefonických hovorů, značně napomohly rovněž kontakty Emila Šikala v takzvaném severním táboře v Zelené u Luštěnic, kde se usídlila část pancéřové divize SS Hermann Göring.

Slabinou tohoto formálně do detailů vypracovaného systému bylo, jako ostatně u většiny odbojových skupin v této fázi okupace, že měl sice kvalitní velení a dopodrobna vypracovaný plán postupu, chybělo však to nejdůležitější, totiž silné a dobře vycvičené a vyzbrojené mužstvo, které by jej realizovalo. Dodnes nejsou k dispozici zcela přesné údaje, kolik lidí bylo v jednotlivých obcích do činnosti SOS skutečně zapojeno, či o ní alespoň vědělo. Je však více než pravděpodobné, že stejně jako v rámci Obrany Národa, i zde reálně existovalo velení, zatímco jednotky byly většinou sestaveny pouze evidenčně. Dříve, než mohlo dojít k jejich skutečnému vytvoření a kvalitnímu výcviku, situace v protektorátu se výrazně změnila (heydrichiáda, likvidace velké části odboje). Nově nastolené poměry přiměly velení SOS ke změně taktiky i dlouhodobé strategie.

Pokud jde o “drobnou”, každodenní činnost členů SOS, její popis se v řadě svědectví bývalých odbojářů liší, a to především v detailech. Je tedy potřeba v dalším výkladu vycházet z těch skutečností, na kterých se jednotlivá svědectví shodují. Jako pozoruhodně rozvinutá a zřejmě i dobře organizovaná se jeví ilegální výroba zbraní, výbušnin a střeliva. Mnoho práce na tomto poli vykonal zejména Josef Soumar. Do riskantních aktivit zapojil i řadu svých známých z ASAPu, popřípadě z Krnska a jeho okolí, z nichž většina pocházela z řad KSČ nebo k ní měla názorově blízko. Patřili k nim Prokop Holý, Gustav Žubor, Ladislav Tichý, Josef Průšek a další. Sám Soumar na základě Mejsnarova návodu přebudoval tři bubínkové revolvery na kolty a vyhotovil formu k odlévání kulí a také šablonu na kalibrování. V improvizovaných podmínkách dokázal vyrobit i raketovou pistoli, navíc z litinových trubek sestavil několik desítek granátů, které pak v dílně u Mejsnara byly plněny výbušnou směsí a opatřovány roznětkami.

Podíl na výrobě munice nebo alespoň na dodávkách jednotlivých komponentů měli i další spolupracovníci: Václav Bárta, František Kordík, Jaroslav Havel, Jaroslav Jilemnický, Václav Kvapil, Karel Teichman a již zmíněný Josef Třešňák a Bohdan Dlouhý. Velmi aktivně se zapojil kovář Václav Benda z Krnska, který ve své dobře vybavené dílně odléval kule do pušek i jednotlivé součásti k munici. Hlavním dodavatelem materiálu se stal František Červinka, který byl zaměstnán jako střelmistr na několika stavbách v okolí a mohl tak relativně bez komplikací, i když pochopitelně s nasazením vlastního života, zajistit velké množství dynamitových náloží, zápalných šňůr, rozbušek, střelného prachu, karbidu a dalších surovin a součástek. Zbývající nutné suroviny byly získávány v ASAPu (olovo například vynášeli zaměstnanci v nohavicích), ke kompletaci pak docházelo v dílnách Ozónu ve Vinci a v Kotkově továrně na hračky v Krnsku (s vědomím majitele Lubomíra Kapsy). V konečné fázi byl veškerý vyrobený vojenský materiál uskladněn v plechových lahvích či nádobách na zahradě Mejsnarova domu v Krnsku.

Převážná část činnosti skupiny SOS i jejích spolupracovníků však od roku 1941 byla zaměřena na pomoc a podporu uprchlým zajatcům, ať už Francouzům a Polákům z tábora u Železného Brodu nebo od léta 1941 především Rusům. Při převádění a ukrývání zajatců vypomáhali od prvních okamžiků zejména občané Nových Benátek: Jindřich a Marie Soukalovi, Otakar Polák, Lubomír Verner, Pavel Rýdl, Karel Martinovský, Václav Vondra, bratři Šikalové, ale také otec a syn Kordinové v Obodři, cihlář Matějka v Horkách a další. Jako typický případ lze uvést ukrytí tří ruských důstojníků, kteří nejprve pobývali u Josefa Průška v Krnsku, poté byli přesunuti do domku rodiny Studeckých v Chotětově a posléze žili několik měsíců ve vodárenské věži v Nových Benátkách. Takto široce pojaté aktivity již nemohla vykonávat úzká skupina odhodlaných lidí, která dříve tvořila jádro organizace. Proto byla v roce 1942 síť SOS rozšířena do dalších obcí, popřípadě posílena v těch oblastech, kde již kontakty existovaly. V Chotětově byli získáni Štěpán a Alžběta Puldovi a Jiří Čečelský, v Sušně Bohumil Vlasta, v Hřivně Josef Pavlíček. Řada spolupracovníků přibyla ve Slivně, přímé kontakty na vedení organizace měli ovšem především Josef Zita a Ludvík a Miroslav Eichlerové. Úzce napojeni byli také Křesomysl Hanza v Kropáčově Vrutici a František Fryml ve Vinci.

Ve stejném roce bylo navázáno důležité spojení v benáteckém podniku Carborundum, kde do zaměstnání nastoupili dezaktivovaní důstojníci Alfréd Stadtherr a Karel Mašek. Tito dva již zkušení odbojáři mohli skupině díky svým dalším, dnes již obtížně zjistitelným kontaktům, dodávat množství výbušnin a samostatně připravovat drobné sabotáže na komunikacích, zejména na mostech. Mašek byl navíc napojen na Ústřední výbor odboje domácího a také na pražskou odbojovou skupinu “plukovníků”, k níž patřili Koc, Řečinský, Bořík a další (spojení s touto skupinou ostatně udržoval i Jindřich Soukal) a která se koncentrovala na převádění uprchlíků přes hranice protektorátu a na zpravodajskou činnost.

Značně pozměněná aktuální situace vyvolala potřebu vypracovat pro SOS novou strategickou linii. Koncem roku 1942 se u Miloše Mejsnara sešlo užší velení organizace, reprezentované kromě Mejsnara i Václavem Strnadem, J. Petrů a Provazníkem. Bylo dohodnuto, že rozhodujícím úkolem pro nejbližší měsíce se stane vybudování tří kvalitních a dobře vybavených lesních úkrytů pro uprchlíky. Při stavbě prvního z nich v lese poblíž Bezna v roce 1943 bylo využito skutečnosti, že současně byla budována silnice Mladá Boleslav - Mělník, což poskytlo dostatek možností získat potřebný materiál a zároveň maskovat zemní práce. B. Vlasta pro kryt zhotovil dřevěnou konstrukci, Štěpán Matuna zajistil její odvoz a zahloubení na určeném místě. Při vybavení krytu spolupracovali především odbojáři z Bezna, Krnska a Chotětova.

Další dva úkryty, menší a hůře vybavené, vznikly v prostoru mezi Vincem a Řehnicemi, respektive u Sušna. Dodatečně byly ještě připraveny improvizované kryty u školy v Cetně a u Mšena, kde se o jejich zřízení zasloužili zejména odbojáři z blízkých obcí Boreč, Vrátno a Zamachy, kteří se později sami označili jako skupina Dub (popřípadě Garáže - Dub). Všechny úkryty byly plně využity už během stavby, v největším u Bezna pobývalo až dvacet zajatců (kromě Rusů také Srbové, Poláci, Kanaďané). Zásobování zajišťoval především Jindřich Soukal, ale kromě něj také řada pro nás již bezejmenných občanů z blízkého okolí. Část zajatců se posléze podařilo převést na Slovensko, někteří z nich se zúčastnili bojů Slovenského národního povstání.

Široká podpora zajatců se zapojením značného množství nezkušených lidí ovšem výrazně ztížila možnosti konspirace a utajení, zvláště, když počet uprchlíků neustále rostl. V červnu 1943 poskytli občané Sušna azyl zoufalému a vyhladovělému Vladimíru Kurasovovi. V srpnu jej následovali další tři zajatci, mezi nimi i Fedor Bezručko. Konečně v listopadu se přihlásily dvě nové skupiny, v první z nich byli Sergej Panfilov, Nikolaj Sokolov a Alexandr Kurlov, ve druhé Fedorin a Ivan Toviněnko. Jak se brzy ukázalo, právě pomoc posledně jmenované dvojici uprchlíků se pro celou organizaci stala osudnou.

Skupinou SOS navíc v této době začaly zmítat také vnitřní rozpory. Václav Smutný z Krnska, hledaný gestapem pro drobný přestupek, se po několik týdnů ukrýval u Průška, Gürlicha a Červinky, nicméně byl dopaden a při výslechu o činnosti SOS leccos prozradil (třebaže zásadní věci znát nemohl, rozhodně totiž nepatřil k úzkému kruhu “zasvěcených”). Koordinace v organizaci byla narušena také díky nerozumnému Průškovu požadavku, aby zajatci byli vyzbrojeni, a aby velení nařídilo okamžitý přechod k ozbrojenému boji. Mejsnar, který dokázal mnohem lépe vyhodnotit aktuální situaci, tento požadavek odmítl. Průšek však konflikt dohnal doslova na ostří nože, začal činnost organizace sabotovat a odmítl dodržovat jakékoliv konspirační zásady.

V této napjaté atmosféře se v prosinci 1943 Mejsnar, Soumar a Zeman dohodli, že SOS, silně ohrožená neopatrností některých svých členů, prozatímně pozastaví činnost. Jak se však ukázalo, ani toto opatření zkáze organizace nezabránilo. Ve dnech 4. a 5. února 1944 byli v Nemyslovicích zatčeni Josef Průšek a již uvedený Fedorin, oba udáni mužem u něhož se skrývali. Ani jeden z nich u výslechu neobstál. Fedorin prozradil jména prakticky všech lidí, kteří mu v Sušně a v Chotětově pomáhali. V dalších dnech tak následovalo rozsáhlé zatýkání, jemuž díky včasnému varování unikli pouze B. Vlasta, J. Šindelář a F. Červinka. Fedorin sám, vědom si svého činu, spáchal v cele sebevraždu.

Průšek s největší pravděpodobností prozradil vše, co mu o organizaci bylo známo. Od 8. února 1944 bylo Krnsko a jeho okolí zaskočeno krutými raziemi gestapa. Postupně byli zatčeni prakticky všichni významní představitelé SOS i jejich blízcí spolupracovníci. Část zbylých členů skupiny se pokusila zlikvidovat zajatce Toviněnka, o němž oprávněně předpokládali, že byl na Boleslavsko vyslán již jako konfident a že ke zkáze skupiny přispěl výraznou měrou. Hajný Trofim Karola jej však pouze postřelil. Toviněnko uprchl do Košátek, kde se přihlásil u německé správy velkostatku. Informace pak rychle putovala přes četnickou stanici v Kropáčově Vrutici na mladoboleslavské gestapo. V noci z 23. na 24. února 1944 bylo Horní i Dolní Slivno obklíčeno, občasné vyhnáni na náves, domy i hospodářské budovy pečlivě prohlédnuty od sklepa až po půdu. Gestapáci odvedli více než 40 lidí, nicméně nedopadli J. Novotného a B. Vlastu, kteří se zde již několik dní ukrývali.

Konečné důsledky perzekučních akcí byly strašlivé: 13. března 1944 byli zvláštním soudem v Praze odsouzeni k trestu smrti M. Mejsnar, V. Strnad, B. Dlouhý, J. Třešňák, J. Petrů, F. Řehák, F. Studecký, B. Švehlová, J. Matuna, Š. Pulda, A. Příšovský a již 3. dubna byli na Pankráci popraveni. V dalších měsících byl v pankrácké sekyrárně ukončen život Emílie Kyselové a štábního kapitána Rudolfa Říhy z Pískové Lhoty, kteří měli na SOS pouze zcela volné spojení, stejně jako Josef Huk z Krnska. Ještě 5. ledna 1945 se rozloučil se životem Trofim Karola, neúspěšný exekutor rozsudku nad zrádcem Toviněnkem a jeho manželka Anna. Desítky lidí byly transportovány do koncentračních táborů, mnoho z nich se již nevrátilo (P. Holý, L. Tichý, J. Zuzka, B. a M. Červíčkovi, V. Štěpán, A. Zoufalý, V. Kvapil, K. Hamza). Na samotném prahu svobody, 8. května 1945, zemřel v terezínském lágru L. Soukal. A k obětem je nutno přičíst také rodiče J. Šindeláře, kteří z obavy před pronásledováním a výslechy, dobrovolně ukončili svůj život pod koly vlaku.

Jen nemnohým se podařilo uniknout. Po dobrodružné pouti se zastávkami a úkryty v Malých Všelisích a v Kluku pobýval F. Červinka řadu měsíců na Mšensku. Později se jeho spolubydlícím v lesním úkrytu stali také J. Šindelář a M. Eichler. B. Vlasta a jeho syn Zdeněk unikali spárům gestapa po několik měsíců, nakonec však také oni byli dopadeni a zahynuli v nelidských podmínkách koncentračního tábora. Zatčení se kupodivu vyhnul J. Soumar, jakousi zázračnou náhodou nebyl nikým z udavačů jmenován.

Tragický osud organizace SOS byl naplněn. Údaje o počtu jejich členů a nejbližších spolupracovníků kolísají mezi 170 - 240, jisté je, že více než 100 z nich bylo zatčeno, 13 popraveno (se spolupracovníky 16), 25 zemřelo ve věznicích a koncentračních táborech. V Krnsku a Chotětově, Sušně, obou Slivnech snad nebylo rodiny, která by nebyla touto perzekucí postižena. Není divu, že již od prvních měsíců po květnu 1945 vypukly ostré spory o to, kdo svou zradou a neopatrností tragédii zavinil. Vzájemné obviňování, nevraživost, nedůvěra, kterou nemohly rozptýlit ani ne zcela průkazné procesy s pravděpodobnými udavači, kalily atmosféru ještě řadu let po ukončení války. Ani dnes nemůžeme zcela jednoznačně rozhodnout, kdo a jaký měl podíl viny na rozbití organizace. 


Literatura:
PROTINACISTICKÝ ODBOJ v Pojizeří (1939 - 1945)

Grafická a obsahová úprava: Alena Prchlíková a Libor Šotek (březen 2020)

Datum a čas

Dnes je úterý, 21. 9. 2021, 6:30:59

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Zbroj Antonín, Kochánky

Pranostiky

Pranostika na akt. měsíc

Podzim na strakaté kobyle jezdí.

Pranostika na akt. den

Krásné počasí na svatého Matouše má vydržet ještě čtyři neděle.

Anketa

Aktuální počasí

dnes, úterý 21. 9. 2021
oblačno 13 °C 8 °C

Mobilní aplikace

Aplikace

Sledujte informace z našeho webu na svých chytrých telefonech. Využívejte naši novou mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Volně ke stažení:

Google Play
App Store

Informace e-mailem

Novinky e-mailem