Podle svědectví Františka Červinky z Chotětova, ale i jiných osob, měl největší podíl na zatčení četníků ve Mšeně a dalších podporovatelů Václav Smutný z Krnska. Na začátku 1944 byl zatčen mladoboleslavským gestapem, nevydržel zřejmě nátlak při výsleších a slíbil spolupráci. Gestapo pak zinscenovalo jeho útěk z vězení. Po rozbití ilegální organizace SOS Miloše Mejsnara se snažil Smutný pátrat po zbylých, hlavně po Červinkovi a Šindelářovi. Ve Mšeně v té době žil Němec Schweindler, který denně dojížděl do Mladé Boleslavi na gestapo, kde pracoval jako tlumočník. Smutný prý u něho často přenocoval (¹).

Jak už bylo uvedeno, navázal poručík Šindelář styk s Pavlem Tryznou v Sedlci u Mšena. Ten pak zajišťoval jídlo u rodiny Polívkovy a Buškovy ze stejné vesnice. Potraviny byly dodávány i obchodníkem Richterem na předem dohodnuté místo. Jednoho dne cestovala příbuzná paní Polívkové vlakem z Katusic do Mšena a pak pěšky do Sedlce. Ve Skalsku k ní přistoupil Václav Smutný. Paní ho znala (měla snad dokonce být jeho tetou) a dala se s ním do řeči. Svěřil se jí, že hledá Červinku, aby se s ním mohl skrývat. Paní mu prozradila, aby šel k Polívkovům do Sedlce, že tam k nim Červinka někdy chodí, tam že ho najde.
Jednou v noci přišel Šindelář ze Sedlce a říkal, že Červinka má u Polívků balík s prádlem, který tam přinesl Smutný, a že se ptal, kdy tam Červinka chodí. Červinka (²) na to upozornil Šindeláře, že Smutný je podezřelá osoba a varoval ho, aby nechodil k Polívkovům, což on činil až nebezpečně často. Dokonce jim prý pomáhal při sklizni a chodil do Mšena do biografu. Situace okolo uprchlíků začala být na pováženou. Četníci udělali bezpečnostní opatření s tím, že uprchlíky odvedli z lesa a ubytovali na méně frekventovaných adresách. Podle článku Antonína Víta (³) se tak mělo stát na poslední chvíli. Pozdě večer prý přiběhl Bohumil Havlák do kratu v boudecké rokli a spěšně vyřídil vzkaz četníků k okamžitému přestěhování. Čamrda, Mareček a Ivasčenko měli odejít do „ponorky“, Červinka k železničnímu zřízenci Slánskému, Šindelář do cementárny, Kryslička s Rakušanovou na Romanov a Eichlerova rodina k obchodníku Richterovi.

Dne 19.12.1944 o sedmé hodině ranní bylo Mšeno, sousední obce Kanina, Sedlec a Stránka, stejně i přilehlé lesy obklíčeny německým vojskem, policií a zvláštními pátracími oddíly v počtu odhadovaném svědky asi na 1000 osob. Celý prostor byl uzavřen a vzápětí pročesáván. Nastalo zatýkání, při kterém byli zadrženi v Sedlci Pavel Tryzna, Stanislav Bušek a manželé František a Vlasta Polívkovi. Ve Stránce hostinská Marie Havlová se svými dvěma syny Jaroslavem a Ladislavem a paní M. Zipsová. Její manžel František, policejní úředník v.v., naštěstí odjel v té době do Prahy, a tím unikl zatčení. Skrýval se pak až do konce války. Třetí syn Havlových, Josef, také nebyl doma, byl nasazen na kopání zákopů proti postupující frontě. V Živoníně byli zadrženi bratři Petržílkové, podezřelí z podpory poručíka Šindeláře. Přímo na četnické stanici byli zatčeni Schönbach, Dočekal, Sechovský a Honzák. Celkem tedy 14 lidí. Z nich Polívka se hned na začátku výslechů oběsil v cele vězení gestapa v Mladé Boleslavi, kam byli všichni zatčení převezeni. Dne 18. dubna gestapo zřejmě pro nedostatek důkazů propustilo Jaroslava Honzáka. Ostatní byli ve stejný den převezeni do vězení v koncentračním táboře Terezín, v němž se téměř všichni nově příchozí nakazili skvrnitým tyfem. Těsně po osvobození následkem toto zemřeli Pavel Tryzna a oba bratři Havlové i se svou matkou. Ostatní, kteří přežili těžké onemocnění, jako např. Rudolf Schönbach (⁴) , si jeho následky nesli celý život.  

 

Josef Šindelář byl poručíkem u pěchoty. Setkal jsem se s ním v roce 1944 na třech schůzkách u poručíka Tryzny. Šindelář se nevydržel ukrývat v jeskyni. Byl dost neukázněný, stále někam chodil, ačkoli ty lidi měli všechno. My jsme jim sehnali z celního skladu na Mělníku přes Brože i tabák a cigarety. Jako důstojník si osoboval právo na velení a s ostatními se proto často dostával do konfliktních situací. V té době se skrývala i paní Eichlerová s dcerou. Šindelář měl bohužel velikou slabost na ženské. Kvůli tomu chodil i do Sedlce. Tím vystavoval všechny, jak ukrývané, tak i opatrovatele, do nebezpečí, že se o nich dozví hodně lidí. Přes některé mohla dojít zpráva až na gestapo. Šindelář chodil také k Polívkovům do Sedlce. Nosil od nich jídlo, i když jak jsem řekl, to nebylo zapotřebí. Všechno hrozilo vybouchnutím a taky jo. 
 

Gestapo prý tehdy zatklo Václava Smutného i s otcem, který byl velký komunista. Mladého pak pustili na svobodu s tím, že zachrání tatínka, když pro ně bude pracovat. Ubytovali ho u Schweindlera ve Mšeně. To byl vyučený číšník, pracující do příchodu Němců po hospodách. Protože byl také Němec, který ale uměl dobře česky, zaměstnalo ho gestapo v Mladé Boleslavi jako tlumočníka. Dost brzy jsme se o Smutném dověděli, že je fízl. Zaprvé jsme tu měli cizího člověka, který se poflakoval po ulicích, byl slušně oblečen, nikde nepracoval, nikdo ho neznal, až Šimáně myslím přišel na to, že chodí ke Schweindlerovi, tedy pozor na něj. Zadruhé ho nějaký kluk, co ho znal ze školy, později poznal. I když mu Smutný řekl, že ho nezná, a že se jmenuje Jaroslav Veselý. Měl prý na to jméno i průkaz, asi ho někdo z nás v té době kontroloval. 

Václav Smutný tehdy šmejdil po lesích, ale nemohl na nic přijít. Gestapo se asi vztekalo, ale nic nezmohlo. Jednou ale jel vlakem a potkal tam známou. Ona věděla, že utekl z gestapa, prý po něm dokonce i stříleli. Byla to nějaká jeho teta a zároveň byla příbuzná s paní Polívkovou ze Sedlce. Jmenovala se Jiránková a byla z Bělé pod Bezdězem. Smutný vyprávěl, že je běženec a že by nejraději odešel někam k partyzánům. Teta mu tedy poradila, aby se obrátil na paní Polívkovou v Sedlci a už to bylo. Dočekal se o tom dověděl, ale do Sedlce už přišel pozdě. Mezitím tam přišli gestapáci, nějaký doktor Muhr z Ostravy se šoférem a Smutným. Muhr se měl vydávat za velitele partyzánů z Trnové. Řekl Polívkovi, že by rád sloučil všechny jednotky odboje, aby byly silné na sabotáže apod. Říkal pak: „A co četníci, ti o tom nevědí?“ Polívka mu potvrdil: „Ty jsou dobrý.“ A už to bylo. To se stalo někdy v říjnu nebo v listopadu. Pak už jsme jen čekali, kdy to praskne. Pomohli jsme ještě přemístit uprchlíky z lesa do úkrytů po vsích a ve Mšeně. 
 

Dne 19. prosince přijelo asi 1200 vojáků do Sedlce u Mšena. Obklíčili celé okolí. Divil jsem se, že s sebou neměli moc psů. Skály ale byly už stejně prázdné. Lidi byli už v „Ponorce“. Asi tak v půl desáté dopoledne nás přišli zatknout na stanici. Mě, Dočekala, Schönbacha a Honzáka. Profous měl štěstí, že v té době povinně sloužil v Terezíně. Hlídal Židy. Byl tam asi dva měsíce. Už od rána bylo všude plno vojska. Celou dobu jsem přemýšlel, co udělat, ale nic mě nenapadlo. Hned, jak přišli na stanici, tak nám nasadili želízka. Pak přivezli Tryznu, který měl oteklou tvář. Ten to chudák potom odskákal. Dočekala při jednom výslechu zmlátili, až měl košili přilepenou krví na těle. Franta si totiž z nouze vymýšlel a to je tak vydráždilo, že ho zmlátili jako koně. Taky jsem dostal pár facek. V Boleslavi jsme všichni měli tuhou samovazbu. Měl jsem strach, aby nepřišli na to, jak jsme vyráběli z trubky a perunic granáty. Naštěstí z lidí, co o tom věděli, nikdo nemluvil. Výbušnina byla schovaná na radnici ve Mšeně na půdě. Profous ji pak asi včas odstranil. Gestapo mělo v našem případě dost smůlu, protože generální svědek Polívka se tu noc, co nás zatkli, ve vězení oběsil. Nás pak bez Honzáka odvezli z Boleslavi do Terezína. Jeho v tu dobu propustili, protože na něj nic neměli. 

---

Literatura:
Zimerman Václav, Národní mstitel - Obec Řepín 2000

(¹) Sechovský Hynek: Vzpomínka na dobu nacistické okupace 1939 až 1945, nedatováno, nepublikováno, archiv
autora, 12 stran
(²) Okresní archiv Mělník (OAM), složka Mareček Zdeněk, Červinka František, Vzpomínky Františka Červinky, 29
stran
(³) Vít Antonín: Než přišla na Mšensko svoboda, Nové Mělnicko č. 18, 7.5.1970
(⁴) Schönbach Rudolf: Doba mého věznění v Terezíně, nepublikováno, Praha dne 2.8.1966, 8 stran, archiv Libuše
Němcové ze Mšena

Text připravil: Ladislav Kurzveil, grafická a obsahová úprava: Libor Šotek (březen 2020)