Prozrazení skupiny Ing. Mejsnara z Krnska by zasluhovalo podrobnějšího rozboru zvláště proto, že měl několikeré dozvuky u mimořádného Lidového soudu v Mladé Boleslavi po našem osvobození. Byly vytvářeny legendy o zásluhách jedněch a soudy měly k tomu své připomínky, vynášejíce rozsudky nad druhými. 

Historie krnského odboje byla vlastně prostá. Vznikla tu na začátku okupace skupina bývalých dělníků, proletářů, kterou organizoval Průšek, a druhá skupina bývalých důstojníků a lidí z občanských vrstev, vedená Mejsnarem a Strnadem. Ta první byla KSČ, ona druhá SOS.

A jako jsme měli dvojí odboj zahraniční, jevil se tento nebezpečný dualismus i v odboji domácím, ba i v kriminálech a v koncentrácích. Někde se podařilo rozpory takto vznikající sladit a odstranit, jinde docházelo k nebezpečnému soupeření a vzájemným vyhlazovacím pokusům, z nichž nakonec těžili okupanti a  gestapo v neprospěch odboje a naší národní věci. V Krnsku byl podobný vývoj, jenž vyvrcholil v roce 1944.

Zdroj: Dědek Václav, V boji a v práci
Sborník zpráv a dokumentů z odboje a z budování III. kraje SOPVP

Mejsnarova skupina měla zbraně a bojový materiál. Průškova skupina poslouchala zahraniční výzvy k záškodnické válce a ozbrojenému povstání. Chtěla přejít do boje a žádala od Mejsnara vyzbrojení. Skupiny se navzájem prolínaly – nebylo tolik lidí odhodlaných k boji a v podstatě měli všichni společného nepřítele, ale zůstalo na vyjednávání a každá ze stran si myslila své. Když byl posléze do věci zasvěcen i chlapec Václav Smutný a po dopadení gestapem došlo k tomu, že byl přinucen pro ně pracovat, došlo k prozrazení Ing. Mejsnara, k zatčení jeho matky a k postupnému posbírání celé skupiny. 

Dne 4. února 1944 byl zatčen i vedoucí skupiny z Dolního Cetna Antonín Gürlich, jenž se pokusil o odpor a byl postřelen. Zraněného Gürlicha ještě ve vězení mučili, načež polomrtvého dali pod policejním dohledem na léčení do mladoboleslavské nemocnice. Zatýkání pokračovalo na bezensku, chotětovsku a všude tam, kde působil mladý Smutný. Byl vzat i Průšek, hledány zbraně a nalezeny v pilíři stránovského viaduktu.

Vedoucí byli postaveni v Praze před náhlý soud, odsouzeni k smrti a dne 3. dubna 1944 popraveni: 

• Ing. Miloš Mejsnar z Krnska, nar. 1910 
• Václav Strnad z Krnska, nar. 1910 
• Bohdan Dlouhý ze Zámostí, nar. 1918 
• Josef Třešňák ze Zámostí, nar. 1913 
• Josef Petrů z Řehnic, nar. 1902 
• František Řehák z Pískové Lhoty, nar. 1898 
• František Studecký z Chotětova, nar. 1891 
• Štěpán Pulda z Chotětova, nar. 1896 
• Božena Švehlová z Chotětova, nar. 1889
• Jan Matuna z Chotětova, nar. 1915

Průšek odsouzen nebyl, zůstal ve vazbě až do konce války. Byl mučen a velmi zkusil.
Z motáků zaslaných ostatními ženami a příbuznými byl usvědčován ze zrady. Po osvobození republiky se vrátil do Krnska, kde jeho přítomnost pobuřovala pozůstalé popravených tak, že byl postaven před lidový soud a odsouzen. Byl odsouzen i Smutný. Tím ale historie odboje v Krnsku nekončí a bude nutné, aby odbojové organizace nezávisle na rozhodnutí soudu řekly poslední slovo.
Rozhodující vinu na smrti členů Mejsnarovy skupiny neměl Průšek, to je již dnes zcela jasné. 

Ze skupiny Gürlichovy nepřežil jako první Gürlich sám. V nemocnici, ve vyhlídkách na nové mučení, nervově velmi otřesen, zmocnil se zbraně dohlížejícího policisty a zastřelil se.

• Jaroslav Švejda z Dolního Cetna, nar. 1889 - zemřel 25. března 1945 v Lipsku
• Antonín Příšovský z Bezna, nar. 1905 - popraven 7. dubna 1945 v Lipsku
• František Bureš z Horního Cetna, nar. 1905 - zemřel 10. března 1945 v Lipsku 
• Jaroslav Svoboda z Horního Cetna, nar. 1894 - zemřel 21. prosince 1944 v Terezíně
• Václav Miler z Pětikozel, nar. 1898  a František Kučera z Bezna, nar. 1906, byli oba v Potsdammu odsouzeni k smrti. Oba však byli zachráněni rychle postupující Rudou armádou a vrátili se domů.

Ostatní ze skupiny prošli pravou Odysseou, putujíce s policejním transportem přes Terezín, Pankrác, Drážďany, Golnow, Štětín, Hannover, Lipsko, Lübeck, Büdzow a Hamburk. Byli to:

• František Adam, nar. 1886
• Josef Calda, nar. 1902
• Václav Cedrych, nar. 1886
• Emil Jirovec, nar. 1900
• František Knotek, nar. 1881
• Josef Novák, nar. 1902
• František Novák, nar. 1891
• František Primas ze Strenic, nar. 1898
• František Stránský, nar. 1901
• Václav Šípek, nar. 1908
• Jaroslav Vocásek, nar. 1911 

Z Mejsnarovy skupiny byl ještě k smrti odsouzen:

• Josef Věříš ze Zámostí, nar. 1896, a to 19. ledna 1945. S tímto vědomím byl držen ve Zwickau, čekaje na ortel, ale byl osvobozen a vrátil se domů 16. května.
• Václav Bartoš, nar. 1890 zemřel ve vazbě v Mladé Boleslavi 20. prosince 1944
• Prokop Holý, nar. 1891 zemřel 9. dubna 1945 v Lipsku
• Jarolav Mašek, nar. 1905 je nezvěstný
• Miloslav Vrba, nar. 1919 byl odsouzen k pěti letům káznice a vrátil se po osvobození.

Ostatní byli postupně propuštěni již v roce 1944. 

• Josef Charvát, nar. 1915 vrátil se v dubnu 1945
• Václav Kott, nar. 1896 přišel z Lipska 30. května 1945
• Josef Soumar, nar. 1882 z Lipska 28. května 1945
• Alois Večeřa, nar. 1890 z Pankráce 30. března 1945
• Eduard Vladyka, nar. 1890 z Jičína 1. května 1945. 

Žena popraveného Puldy, Alžběta Puldová z Chotětova, nar. 1900 byla odsouzena ke čtyřem letům káznice a vrátila se z rašeliniště Kolbenmoor 6. června 1945. 
Žena popraveného Matuny, Marie Matunová, nar. 1920 a jeho matka Alžběta, nar. 1876, obě z Chotětova, byly rovněž odsouzeny a vrátily se až po válce.

Václav Bím ze Smilovic, nar. 1901, který byl ve spojení s uvedenou skupinou, byl, stejně jako Věříš, odsouzen k trestu smrti, ale zachráněn ve Zwickau, odkud se vrátil 17. května 1945.

V únoru byli zatčeni v Krnsku ještě Josef Huk, nar. 1917 a jeho žena Marie, nar. 1921. Byli souzeni ze spoluúčasti na podporování uprchlých zajatců a přechovávání zbraní. Huk byl odsouzen k smrti a popraven 20. prosince 1944 na Pankráci, jeho žena dostal dvě léta káznice a vrátila se z Aichachu po válce. Při náletu na Krnsko 9. května 1945 bylo zabito jejich dítě s dalšími příbuznými. Z celé rodiny tak zůstala po válce naživu jen sama Marie.

Únor 1944 byl naplněn událostmi tragického rázu: Chotětov, Bezno, Sušno, Hřivno, Benátky nad Jizerou, Mečeříž. Březen pak přinesl pokračování, zvláště v Kochánkách, posléze přeskočila zloba okupantů na Horní a Dolní Slivno, Kropáčovu Vrutici a všude šla ruku v ruce zlá vůle se zradou a oběť za obětí. Podkladem bylo přechovávání uprchlíků z německého zajetí, z většiny rudoarmějců.

Literatura:
Dědek Václav, V boji a v práci – Sborník zpráv a dokumentů z odboje a z budování III. kraje SOPVP, vydal Krajský výkonný výbor Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po politických vězních v Mladé Boleslavi, prosinec 1947, Mladá Boleslav

Grafická a obsahová úprava: Ladislav Kurzveil a Libor Šotek (březen 2020)