Krnsko - Zjednodušená verze stránek
Nastavení velikosti písma
+


Nejstarším majitelem Krnska byl v roce 1354 Arnošt z Krnska. Po něm se statků ujal Jindřich Chmel z Krnska, poté Zdislav Stožek ze Záhoří. I další páni patřili k rozrodu Markvarticů. A tak nepřekvapí, že v roce 1464 získal panství Jindřich z Michalovic zvaný Kruhlata, vládce Mladého  Boleslava. (Jak to bylo detailněji s jednotlivými majiteli panství, naleznete zde). Po jeho smrti přešlo, tak jako celé boleslavské panství, do rukou Tovačovských. Jan či Jaroš Tovačovský z Cimburka, nejvyšší komorník a stálý rádce Koruny české, prodal panství Krnsko v roce 1476 Janu Vančurovi z Řehnic a jeho manželce Dorotě z Hrdlořez. 

aaaa
Páni z Michalovic

Páni z Cimburka
Páni z Cimburka

AAAA
Vančurové z Řehnic

Původní erb Vančurů - divý muž v modrém poli, stojící mezi dvěma zlatými parohy o sedmi výsadách,
mající hlavu a lůno ověnčeny, v pravé ruce drží pletenici, levou se pak dotýká parohů.

Vančurové z Řehnic byli českou vladyckou  a později panskou rodinou. Sídlili na tvrzi v Řehnicích, po níž převzali své jméno.  Bylo odvozeno od vlastního jména Řeh nebo Řehák. Mikuláš je prvním z rodu, o které se v roce 1319 píše, že byl ve službách pánů z Michalovic. Václav, řečený Vančura,  pomáhal Jiřímu z Poděbrad v jeho vítězném tažení na Prahu a zabezpečil tak pro rod majetek. Jeho přízvisko přijali potomci za své příjmení. 

Janův syn Mikuláš byl dobrý hospodář a mohl záhy přikoupit další panství. V roce 1527 se stal hejtmanem boleslavského kraje a zasedal na komorním soudě. Panství sice připadlo po jeho smrti nejstaršímu synovi Janovi, ale ten ho brzy prodal svému bratrovi Jiřímu. O něm víme, že v roce 1545 koupil kostel sv. Jiří, přestavěl ho a doplnil  novým zvonem. Zemřel v roce 1553 a jeho náhrobek se nachází za hlavním oltářem. V Pamětní knize strenické bylo napsáno, že vlhký kámen z náhrobku signalizoval smrt některého člena z Vančurova rodu.

Jiřího potomek  Bedřich brzy zemřel a přenechal panství synovi Janovi. Na něj mnozí vzpomínají, byl to násilník a rváč, který způsobil mnohé problémy. V boleslavské Pražské bráně úmyslně zranil hlavu koně  patřící Mikuláši Cetenskému. Nechtěl totiž čekat, až pacholci naloží zakoupené zboží, a proto na ně zaútočil kordem a způsobil jim vážné zranění. Napadených se zastal branný, který měl na starosti pořádek v městských branách, ale i toho srazil mezi koně. Napadl i písaře, kterému se potom, co mu Jan vyrazil dva zuby, podařilo utéct a schovat se v domě. 

Nesváry měl i s majitelem Boleslavi, Adamem z Krajku. Jan s bratry vedl spor s Adamem o čedičový lom. Adam se domníval, že patří jemu, ale Vančurovi nesouhlasili. A tak provokovali a tropili schválnosti, jezdili přes Adamova pole a  ničili úrodu. Když se sedlákům podařilo bratry chytit, vsadil je Adam do boleslavské věže, čímž porušil zemský řád. Mohl být zbaven života i majetku, nakonec po dlouhých soudních řízeních odešel s obrovskou pokutou 60 000 kop grošů. Přesný průběh celé provokace a jak to dopadlo, najdete ve Střípcích z historie

V dalších generacích se potomci o panství Vtelno, Krnsko a další državy dělili, sloučil je až František Karel v roce 1689. V roce 1726 došlo k velkým majetkovým přesunům. Antonín Ferdinand Vančura prodal tvrz a dvůr “Vančurov”  hraběnce z Lisova a jeho bratr Václav  panství Krnsko hraběti Josefu Františku z Vrbna. Nyní patřilo Krnsko a Řehnice  Vtelnu. ( Tady je datace nejasná, různé zdroje se rozcházejí. Trochu jiná data uvádím v článku Střípky z Krnska, ale každopádně v období  1689 - 1733 došlo ke sloučení Krnska s Jizerním Vtelnem. Přesné roky neznám...)

Při prodeji v roce 1726  bylo sepsáno zařízení rytířského sídla v Řehnicích. Pro ilustraci, jaký majetek rod nashromáždil, uvedu alespoň několik součástí - “přední pokoj, za ním velká jídelna, prostřední pokoj nad čeledníkem, stará jídelna a malý pokoj proti vratům. Kaple a v ní tabernákulum  černé (baldachýn kryjící sochu, posvátné místo), oltář, dva obrazy svaté Trojice, dva obrazy sv. Antonína Paduánského, obraz Panny Marie, jiný obraz Panny Marie Staroboleslavské se sv. Václavem a Ludmilou, tři postranní oltáře, ornát i se vším příslušenstvím, dva staré černé ornáty”. Bývalé rytířské sídlo bylo změněno na myslivnu a sýpku. 

Krnský zámek

Krnský zámek / foto: chateau.cz

Na konci 18. století, asi v roce 1798, přechází panství do rodiny Šporkovy. Koupil ho Jan Václav Špork (1724 – 1804), rada apelačního soudu, ředitel dvorní a komorní hudby ve Vídni.

Původní erb rodu Šporků

Původní erb rodu Šporků/ zdroj: wikipedia

Jeho syn Leopold (1758 - 1841) byl nejvyšším sudím a strážcem Koruny české.  Oba se zasloužili o rozkvět zámku. Zámeckou knihovnu, v níž se nacházely rukopisy z dob Vančurů a hrabat z Vrbna, doplnili vzácnými manuskripty. Knihovně vyčlenili místnost napravo od kaple.  Nad vjezd do zámku umístili bohatou obrazárnu. Obrazy byly namalovány od 17. až do počátku 19. století na plátno i dřevo. Ve sbírce bylo 22 portrétů Šporkovy rodiny, nechyběl ani papež Benedikt XIII. K vidění byly biblické a historické malby, lovecké výjevy, krajiny, zátiší, psi (pes Koudelka), významné stavby (Benátky, Koloseum, Vítězná brána v Římě, náměstí sv. Petra v Římě). Obrazy byly v empírových a rokokových rámech, které byly ozdobeny válečnými, loveckými nebo řezanými emblémy. Západní křídlo se pyšnilo sbírkou starých zbraní. 

V prvním patře bývala domácí kaple. Oltář z počátku 18. století zdobil obraz svaté Trojice. Na stěnách visely obrazy svatého Antonína Poustevníka, svatého Jana Nepomuckého a Panny Marie Bezdězské.   V kapli byly dva misály, jeden z roku 1712 vytištěný v Olomouci, druhý z Prahy roku 1755.  

Protože Leopoldův syn Rudolf zemřel ještě za života svého otce, panství zdědil jeho synovec Josef Václav Špork (1759 - 1850), nadporučík c. k. armády, který se v roce 1844 na Krnsku usadil se svou manželkou Valburgou. Místní lidé si od nového majitele slibovali pokračování ve šporkovské tradici učenosti a mecenášství. Chlapci vyjeli na koních vstříc novému pánu a doprovodili ho až  na zámek. U něj ho přivítal ředitel panství Josef Krombholz, farář z Krnska Josef Linek i slavný Karel Vinařický, jehož oslavnou píseň přednesly místní školní děti.  

Ale naděje se nenaplnily. Sice zámek opravoval, ale současně se zbavil většiny cenných věcí. Ve veřejné dražbě na zámeckém dvoře  rozprodal nábytek. Zrušil vyhlášenou knihovnu a prodal vzácné tisky. Ty, které si nikdo nekoupil, uložil na špýchar. I zbraně po předchozích majitelích zámku skončily u nových majitelů. Některé si koupili puškaři, jiné odvezli kamsi vetešníci na trakařích. Zničil i velmi vzácný archív, v němž byly nejen písemnosti z dějin předchozích majitelů celého panství, ale i historické doklady o dalších českých rodech. 

Když se Josef zbavil všech cenných věcí, zařídil zámek novým nábytkem a natrvalo se v něm usadil. Ke cti mu slouží, že založil zámecký park. Zboural zdi kolem “pekárny”, a vysadil mnoho vzácných stromů. 

Zámek krnsko - pohled ze zámecké zahradyZámek Krnsko - vnitřní atrium

Krnský zámek / foto: chateau.cz

Před smrtí nesepsal Josef závěť a tak se o majetek dělily všechny jeho děti. Panství Krnsko získal Eduard Jan Václav (1828 Horka u Ledče nad Sázavou – 1908). Jako rytmistr se zúčastnil mnoha bitev. Při bojích v Uhrách a v Itálii byl zraněn a bolest ho pronásledovala i v dalším životě. V roce 1862 vystoupil z vojenské služby, aby mohl převzít panství. Usídlil se s rodinou na zámku, ale v roce 1873 ho byl nucen prodat, protože dělením mezi dědice přišel o mnoho peněz a nemohl panství udržet. Vrátil se zpátky do vojenské služby, kterou vykonával ve Ferdinandových kasárnách.  Po jeho smrti ho celá posádka vyprovodila na nádraží v Praze. Rakev byla vlakem převezena na hřbitov v Horním Krnsku a vložena do rodinné hrobky. Pohřbu se zúčastnila hraběnka Marie z Valdštejna - Vartenberka ze Stránova, hrabě František Thun - Hohenstein z Děčína, hrabě Josef Vratislav z Mitrovic, majitel Krnska se svými strýci Maxem a Arnoštem, baron Neuberk a hrabě Schwert-Špork

Eduardovou manželkou byla Jana z Madru, dcera kancléře z Dolního Rakouska, předsedkyně Červeného kříže, spisovatelka a autorka několika divadelních her. Syn Eduard Jan (1858 – 1881) vystudoval práva a brzy zemřel. S ním vymřel rod po meči.

Eduard s Janou měli ještě dvě dcery, obě zůstaly svobodné. Ferdinanda Žofie (1863 – 1926) žila v Ústavu šlechtičen v Brně. Eleonora Varburga (1862 Krnsko – 1944) žila na svém statku v Katusicích. Po její smrti byla rakev vystavena v kostele sv. Jiří a potom uložena do rodinné hrobky na hřbitov v Horním Krnsku. S ní vymřel rod Šporků po přeslici. 

V roce 1873 koupil panství Krnsko Eugen Vratislav z Mitrovic. Nový majitel byl politikem, aktivně ovlivňoval národní dějiny. Měl mnoho různorodých zájmů. Vystudoval mechaniku a rád stavěl modely strojů. Na Jubilejní výstavě v roce 1891 vystavoval svůj model válečné lodi. Byl předsedou ovocnářského spolku, založil a vycvičil hasičský sbor v Dírné, kde měl své sídlo. Podporoval české umění, v letech 1888-1892 byl předsedou Národního divadla.

Protože nebydlel na krnském zámku, pronajal ho sestrám Marii a Aloisii Kirschnerovým z Prahy. Aloisie byla známá německá spisovatelka píšící pod pseudonymem Ossip Schubin. Vystudovala německé školy a část života strávila na zámku v Košátkách. Psala romány z českého prostředí, například Slovanské novely. 

Její sestra Marie Louisa byla malířkou a sklářskou výtvarnicí. Věnovala se figurální tvorbě, malbě květin a zátiší. V krajinomalbě si vybírala venkovské statky a pastviny. Skleněné předměty vytvářela ve sklářské huti Lötz na Šumavě. Vyráběla i keramické ozdobné předměty, vyšívala, malovala na hedvábí. Několikrát vystavovala nejen v Praze, ale i Saint Louis, v Lutychu, v Paříži, v Londýně i Berlíně. 

Zámek i zahrada pustly, vše, co bylo cenné, ze zámku zmizelo, zbyly holé zdi a zarostlý park. Poslední hrstka písemností měla být prodána za pár korun německému knihkupci Anderesovi, ale zásluhou děkana Jana Fähnricha se podařilo zachránit část knih, které získalo muzeum v Praze.

Popsala jsem vlastníky Krnska i s jejich podílem na rozvoji či zkáze zámku. Nyní se pojďme podívat na stavbu blíž. Je to nejstarší budova s popisným číslem 1. Na místě dnešního zámku stávala tvrz, kterou Vančurovi přestavěli na renesanční zámek. Za jejich vlády byl v zámeckém areálu starý a nový palác, stará a nová zbrojnice, kuchyně, sklepy, konírny a hospodářské budovy. 

Dnešní podobu získal zámek v roce 1727 při barokní přestavbě, kterou provedl hrabě Josef František Vrbna, nejvyšší zemský sudí. Nechal zaházet příkopy, na západní straně vystavěl vysokou zeď. Před ní, ve středu prostranství, vysázel do kruhu kaštany. Místu se říká “v pekárně”, snad proto, že tu skutečně stávala pekárna. 

Jednopatrová čtyřkřídlá budova je postavená kolem čtvercového dvora. Na třech křídlech jsou původní renesanční arkády s ochozem, který propojuje obytné místnosti s centrálním schodištěm. Na východní straně vyčnívá přístavek s mansardou s vikýři, z něhož v průčelí nad atikou vystupuje čtyřboká hranolová věž s cibulovitou bání a hodinami. Nad polokruhovým severním portálem ozdobený pilastry je umístěn erb rodů Šporků, po stranách stojí dvě vázy. Přízemní místnosti jsou klenuté, na chodbách bývaly sloupy z 16. století. Velkému sklepu se říkalo obilnice. Palác, dvůr a zbrojnice se rozdělovaly na staré a nové. Bývalo tu plno velkých světnic, andělská světnička (místnost pro spaní a modlení se), fraucimor zde míval své zázemí. U vrat do dvora byl ve výklenku kamenný znak pánů z Vrbna, na němž bylo šest lilií.

Ještě ve 40. letech minulého století byl v zámku velký sál, který měl vykládanou podlahu. Uprostřed místnosti bylo z různě barevných kousků dřeva složeno panorama Pražského Hradu.

V blízkosti zámku bývaly vinice, pod nimi chmelnice, v předzámčí stála pálenice (budova na pálení alkoholu). Bývalo tu hodně ovocných stromů, hospodářských budov, stodol, plno služebnictva a čeledínů.

Obranné příkopy byly překlenuty mostem. Později byly zasypány a na jejich místě byl založen anglický park. Před tímto kamenným mostem u hlavní brány nechal Václav rytíř Vančura postavit v roce 1713 dvě barokní sochy na mohutných podstavcích. Na pravé straně stojí  sv. Antonín Paduánský (“Jan Wáczlaw Wanczura z Rzehnitz”) a na levé sv. František Xaverský (“Johanna Anna Maria Wanczurova, rozená Fruweinka z Podolí”).

V zámecké zahradě býval rybník, k němuž se váže příhoda, kterou vyprávěl farář Vecko. Při čištění rybníka na konci 18. století se na dně našla malá železná skříňka, ve které byly dva klíče a proužek s nápisem: “Tam, kde sluha páně k službám božím se obléká, k východu najdeš hojný pramen”. Samozřejmě se všichni pustili do pátrání po pokladu, ale nakonec se ukázalo, že pravým pokladem byl velký pramen vody, který vytékal z haltýře nacházejícího se opodál. Kdyby rybník vyschnul, měl nápis upozornit na pramen, a zajistit tak dostatek pitné vody. 
(Vše o krnských pokladech skutečných i domnělých, najdete zde.)

V roce 1919 si zámek na 20 let pronajal Podpůrný fond legionářský a zřídil zde sirotčinec pro osiřelé a opuštěné děti po českých legionářích, nazvaný Dům dětství. Aby zde děti mohly být umístěny, prošla budova velkou rekonstrukcí podle plánů architekta Jana Pacla z Prahy. Chybělo sociální zařízení, vodovod, kanalizace i elektrické osvětlení. Bylo zde umístěno asi 72 dětí, které v budově navštěvovaly i školní učebny. Později začaly děti docházet do krnské školy a změnil se i název na Domov legionářských sirotků. Při úpravách se nezapomnělo ani na okolí, zarostlý park byl upraven a bylo vybudováno velké hřiště. Víc o využití zámku v letech 1919 - 1923 se dočtete v článku Dům dětství.

Před 2. světovou válkou byla v zámku ozdravovna pro děti, které do ní jezdily na doléčení nebo i na prázdniny. Za války zde byly  uloženy vzácné knihy, chráněné zejména před leteckými nálety.
Byly nejen uloženy, ale i archivně zpracovány.

Zámek Krnskou - současný stavZámek Krnskou - současný stav
Krnský zámek - současný stav / foto: chateau.cz

Po válce byla v zámku do roku 1952 umístěna učňovská škola. V tomto roce museli být žáci přestěhováni, protože zde tekla hygienicky závadná voda. Budova byla asi rok prázdná, potom si ji pronajal Středočeský obchod s nábytkem a využíval prostory na uskladnění nábytku. Bylo zde také uloženo velké množství televizorů.

V roce 1956 se budova vyklidila a o rok později začaly stavební úpravy pro zřízení Domova důchodců. Slavnostně byl otevřen v roce 1959

S péčí o staré lidi zde vypomáhaly řádové sestry z Kongregace Šedých sester řádu sv. Františka. Předtím pracovaly v boleslavské nemocnici, ale byly z ní vyhnány do zdejšího domova. K všeobecné spokojenosti zde mohly zůstat pouze do roku 1982, pak musely Domov důchodců opustit. 

Zámeckou kapli Povýšení sv. Kříže využívali  nejen staří lidé, ale i sestry. Brzy ráno zde sloužil mši farář Říha z Mladé Boleslavi. Mnišky se nejen staraly o klienty, ale částečně i o hospodaření domova. Ze zbytků z kuchyně vykrmovaly prasata, která pak jezdíval zabíjet řezník ze Strenic. Pěstovaly na zahradě plno bylinek na léčení i do připravovaných pokrmů, často jim s rostlinami pomáhali i starší lidé, kterým to jejich zdravotní stav dovolil, a kterým pobyt v přírodě mezi květinami prospíval. 

Řádové sestry jsme mohli běžně potkat na ulicích. Docházely i do kostela sv. Jiří, nejen na modlení, ale také se o něj, společně s farářem, řádně staraly. 

Nyní patří zámek soukromým majitelům a není přístupný veřejnosti. 


Literatura
- Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem
- Středočeská vědecká knihovna v Kladně
- Politický okres mladoboleslavský - depositum.cz - August Sedláček
- Wikipedie / wikipedie.cz

Autor textu: Alena Prchlíková (srpen 2019) / Grafická a obsahová úprava: Libor Šotek