"Jsou mlynáři chlapi, chlapi,
když jim mlejny klapy, klapy.
Jsou mlynáři chlapi, chlapi,
když jim mlejny jdou."
 

Říká se, že klapot mlýna znamená “berberberberberber”, od mlynáře až po práška, všichni berou. Pan otec velkou měřičkou, mlynářka z koše na zrní pro drůbež, stárek na pivo, mládek na chleba a prášek pro dobytek. Bývalo to ceněné povolání, vrchnost si jejich služeb považovala. Práce to nebyla lehká a bylo nutné k ní mít mnoho odborných znalostí. Mlynáři nejen mleli obilí,  ale stavěli také mlýny, pily i další vodní stavby. Udržovali břehy řek nebo potoků a stavěli mosty přes vodní řečiště. Podíleli se na výstavbě vodáren, papíren, soukenických a koželužských živností. Jejich zásluhou se lidé postupně dočkali vody i ve svých obydlích, ale také pomáhali, když jim voda škodila. “Pan otec” měl v mlýně nejdůležitější slovo. Co řekl, to platilo. Pojďme se podívat, jak se dařilo krnským “pantatínkům”. 

Mlýn v Podjiří, prochází nyní rekonstrukcí (viz nová střecha a komín) - Dolní Krnsko
Zdroj: Internet - autor zatím neznámý

Mlýn v Podjiří

Oblast Podjiří se nachází kolem kostela sv. Jiří. A v ní stojí nejstarší mlýn v Krnsku. První zprávy o něm máme z roku 1476. Píše se v nich o prodeji panství Krnsko, kdy sice Jan Tovačovský z Cimburka statky Janu Vančurovi prodal, ale ponechal si tento mlýn a most přes Jizeru se clem v Zámostí. To znamená, že si boleslavský vládce nechal ty nejvýnosnější části panství. 

Na počátku 17. století patřil stále  mlýn boleslavské vrchnosti, ale pozemky kolem něj byly krnské. Později drželi mlýn brodečtí páni, sídlící na zámku Horky nad Jizerou. 

Nápis na dubovém sloupu z podkolí dokládá, že mlýn byl přestavěn za mlynáře Daniela Kuchyňky v roce 1786. Mlynáři se střídali, ale pro Krnsko  je důležitý příchod boleslavského měšťana Josefa Krouského. V roce 1813 mu patřil nejen mlýn, ale i 3 korce pole, louka a zahrádka. Po dvou letech Josef ovdověl a po roce se oženil s Dorotou Matoušovou ze Sušna. Z tohoto svazku se narodilo několik dětí. Ke čtvrtému z nich, Karlovi, se ještě vrátíme. 

Když Josef zemřel, Dorota se v roce 1826 provdala za mlynářského tovaryše Ferdinanda Klomínka. Po jeho smrti si mlýn v roce 1848 pronajal u své matky František Karel Krouský. Pobýval zde dva roky, pak mlýn  Dorota prodala dceři Anně, provdané za Václava Kořenského, otce slavného cestovatele Josefa.  

Opět se majitelé střídali, až v roce 1887 koupil mlýn Antonín Postránecký z Jizerního Vtelna. Od té doby se mlýnu říkalo Postránecký. Antonín se oženil s Kateřinou Frolíkovou z Chotětova, která měla na starost hospodářství. Ve mlýně měli k ruce tři tovaryše. V roce 1925 převzal mlýn jejich syn Rudolf a toho si už mnozí pamatujeme. Já s láskou vzpomínám na jeho manželku Marii, ke které jsem chodívala. A také na jejich dceru, která se u mě s manželem  zastavovala při cestách do domu svých předků. 

Nad mlýnem v zahradě se nacházela studna s výbornou pitnou vodou. Když se vyráběl cukr v Dolním Cetně, byla cítit voda v potoce i v místních studních. Lidé dostávali určité množství cukru jako odškodné.  Mlýn také, ale jeho voda nebyla zápachem poškozena, byla velmi kvalitní z hlubokého vrtu. 

Ve válce platil  v celé oblasti až do roku 1942  zákaz mletí, povolení dostal v tomto roce pouze Postránecký mlýn, který mlel pro Krnsko a okolí. Vesnice měly stanovený den na mletí, přítomen byl starosta, který musel mít u sebe příslušné doklady podle protektorátního nařízení. Po válce pan Postránecký vybavil mlýn novými stroji, ale již je nevyužil. 31. července 1953 mlel naposledy. Přišel zákaz mletí a mlýn byl prohlášen za státní rezervu. Pan Postránecký odešel pracovat do Kosmonos jako jeřábník. Mlýn tudíž, jako většina nepoužívaných staveb, chátral. Nyní vlastní mlýn rodina Povolná a lze jen doufat a přát jim, aby se jim  podařilo stavbu opravit a nadále ji využívat alespoň k bydlení. Aby důležitá budova, v níž se psaly dějiny obce, nezmizela a nadále svou přítomností upozorňovala na bohatou historii tohoto mlýna. 

A že je  na co vzpomínat! Již v řádcích výše jsem upozorňovala na dvě významné postavy, které se zapsaly do dějin tohoto mlýna a vlastně i do dějin naší země. Ráda připomenu v následujícím článku,  komu patří pamětní deska, která se na mlýně nachází. 

Pamětní deska na mlýně v Podjiří

Ve svazku Josefa Krouského s Dorotou Matoušovou se 9. března 1823 narodil v Zámostí František Karel Krouský. Josef totiž v té době vlastnil oba mlýny, jak krnský, tak zámostský. Vzhledem k povolání otce se Karel vyučil mlynářem, podobně jako jeho bratři.

Karel ale žil v době, která příliš klidnému životu nepřála. Byla sice 7. září 1848 zrušena robota, ale lidé se museli z robotních povinností vykoupit. Kdo neměl dostatek peněz, musel si půjčit v bance. A tak měl Karel start do života velmi ztížen. Ale poradil si, revoluční doba mu přinesla mnoho podnětů, které dokázal  využít pro rozvoj českého národa. 

Aktivně se zapojil do pražských revolučních bojů v roce 1848. Při bojích na barikádách potkal  spisovatele Karla Havlíčka Borovského a stali se posléze velkými přáteli. Karel byl předním představitelem Národní gardy, revolučního ozbrojeného sboru. Nejvíce mu ale život znepříjemňovala jeho vlastenecká činnost. Pořádal spolu s dalšími přáteli besedy, setkával se s lidmi ve spolku Slovanská lípa, který byl utvořen v Zámostí. V této “spolkové době” se lidé rádi sdružovali. Hlavní náplní besed a setkávání bylo vyprávění o nových událostech v zemi, vysvětlování, co se vlastně děje, jak se lidé mohou zapojit a pomoci českému národu povstat z doby útlaku a temna. Krouský, ale i Vinařický, Havlíček a další vlastenci četli lidem noviny a časopisy (číst mnoho lidí neumělo), zpívali a učili je české písně, vyprávěli o tom, jak dobu prožívají v zahraničí, zejména ve  Vídni a v Paříži. 

Karel Krouský byl také literárně činný. Napsal několik knih, byl redaktorem časopisu Hlas a přispíval do Národních listů. Byl pod neustálým dozorem rakouských úředníků, často zadržován a předvoláván k výslechu, dokonce  na čas vypovězen z vlasti. Nejhůře mu bylo, když byl po tři léta vězněn a nevěděl, jak se situace ve vlasti vyvíjí. Dožil se poměrně vysokého věku, zemřel v roce 1909.

Druhým mužem, na kterého chci vzpomenout, byl Josef Kořenský (1847 - 1938). V útlém věku se s rodiči přistěhoval do mlýna a navštěvoval zdejší školu. Byl významným cestovatelem, pedagogem a spisovatelem. V období první republiky patřil k nejvýznamnějším cestovatelům. Přátelil se s Emilem Holubem, přispíval do sbírek Vojty Náprstka. Neobjevoval nové světy, ale místa, která navštívil, důkladně prozkoumal a hlavně popsal. Objížděl doslova celý svět, řádně připraven předchozím studiem, jazykově vybaven, dorozuměl se mnoha jazyky. Každou cestu podrobně naplánoval a věděl, co v které lokalitě může vidět. Jezdil si hlavně ověřovat získané znalosti. Přivážel z cest množství exponátů a o svých výpravách napsal mnoho knih. Cenné jsou zejména ty, v kterých nabízí své poznatky mladým lidem. Byli spolu s cestovatelem  Enrique Stanko Vrázem prvními, kteří své cesty popsali v Českém rozhlasu. V roce 1927 mu byl udělen čestný doktorát přírodních věd Univerzity Karlovy. 

Pamětní deska na mlýně v Podjiří / zdroj: internet

Na Josefa Kořenského a jeho strýce Karla Krouského si vzpomněli v roce 1932 v krnském Sokole (průběh oslavy najdete v článku Josef Kořenský). Nechali připevnit pamětní desku na mlýn, z něhož vyšli, jak nám sděluje nápis. Karel je zde uveden jako redaktor a spisovatel, vůdce Národní gardy, Josef jako cestovatel a spisovatel, žák zdejší jednotřídky v roce 1854. 

I když se mlýnské kolo již netočí, malá část z tehdejšího zařízení slouží dál. Na bývalém jezu Postráneckého mlýna postavil krnský starousedlík Vladimír Bartoš malou vodní elektrárnu. V ní se dál točí turbína, která roztáčela tento mlýn.

Polívkův mlýn

Mlýn, který vždy patřil krnské vrchnosti, stával asi 1,5 km pod mlýnem v “Pod Čejku”. Nazýval se Mlýn pod Krnskem, v Podkrnsku nebo také Polívkův mlýn. Vedle něj stával panský pivovar, mezi nimi se ve svahu nacházely vinné a pivovarské sklepy, a kolem nich se rozkládal  velký rybník, který sloužil pravděpodobně k chovu kaprů. 

Mlýn v Podkrnsku / zdroj: Václav Šolc v knížce "Mlýny na Strenickém potoce"

Zbytky mlýna, 2013 © Helena Špůrová / zdroj: vodnimlyny.cz

Založen byl asi v 16. století, byl tudíž mladší než mlýn v Podjiří. Podle listiny víme, že v půlce 18. století koupil mlynář Tomáš Sejk od hraběte Josefa z Vrbna právo držení mlýna. Náležel k němu dřevěný domek o jedné světnici, pokojíček a komora. K hospodářství patřila stodola, chlívek pro prase a kousek pole. Po otci zdědil mlýn syn Antonín s manželkou Barborou. V jejich  držení mlýn dobře prosperoval. K majetku přibyly dvě krávy s povolením ke společné pastvě s krávami panskými. 

Rodině Pleštilově, která koupila mlýn v roce 1811, se příliš nedařilo. Protože dluhy narůstaly, Jan prodal  mlýn krnskému pánovi Leopoldu Šporkovi, který využil své předkupní právo a mlýn vrátil zpátky na panství. Obratem ho pronajal obročnému z Bezna Františku Suchému, který měl s obilím v rámci své profese velké zkušenosti. Po jeho smrti zdědila mlýn Karolína Hiršová, dcera direktora panství Obříství. Bylo jí sice již dvaapadesát let, ale provdala se za šestadvacetiletého Antonína Doubka z Petrovic. Mladý mlynář probudil spící mlýn. Bylo zde veselo, hrála muzika, společnost se scházela k povídání i k tanci. Ale jak píše pan František Dědina, majitel mlýna v Podčejku, většinou se dopoledne vyhříval na sluníčku, pil kávu a pokuřoval  z dýmky, popíjel víno a jedl smažené kuře. V poledne snědl tučný oběd, pak se prospal, a do večera seděl v chládku u pivovarského sklepa, kde vyprazdňoval jeden korbelíček za druhým...

V roce 1876 držela mlýn Anna Říhová. Za jejího vlastnictví bylo provedeno normování mlýna podle nařízení ministerstva orby. Zjišťoval se rozdíl maximální výšky hladiny potoka nad a pod mlýnem a bylo určeno právo na množství vody odebírané mlýnem ze strenického potoka, dané velikostí a výškou stavidla při odbočení z náhonu. Pivovar měl ve vantrokách mlýna vloženou dřevěnou trubku o vnitřním průměru 10,2 cm, uloženou 5 cm nade dnem, kterou odebíral vodu pro svoji potřebu. 

O dva roky později mlýn částečně vyhořel a za další dva roky ho paní Říhová prodala Václavovi a Anně Papouškovým, statkářům z Malých Všelis. Ti postavili nový dům, přičemž doškovou střechu nahradili břidlicovou krytinou. Mlýn vybavili novými stroji, vyměnili kamenné složení za válcové mlecí stolice. Když získali povolení od obce, postavili hospodářské stavení. V roce 1881 se přestalo v pivovaru vařit pivo, ale byla zde zřízena restaurace. Stoly stály na kůlech zaražených do země. Často se zde pořádaly schůze spolků a různých organizací, bývala zde i kulturní vystoupení. Návštěvníkům k občerstvení hrála hudba, zpívaly se kuplety, recitovaly básně. Zejména o nedělích tu bylo plno lidí, sedávali pod stromy, popíjeli pivo a bavili se. Jistě využívali i dva kuželníky, nezbytnou součást téměř všech hospod. Hostinec zanikl po 1. světové válce, později byl zbořen i pivovar.

V roce 1893 koupili mlýn manželé Pavel a Marie Polívkovi, kteří dali mlýnu jméno používané i v dnešní době. Sice již nestojí, zbyly jen ruiny, ale místu se stále říká Polívkův mlýn. K mletí a provozování restaurace si ještě pořídili pekařství. 

Polívka, to je proslulé mlynářské, ale i hudební  příjmení. Nejznámější je Jan Polívka z Obříství, přítel Svatopluka Čecha. Jeho syn Adolf byl vynikajícím violoncellistou. Současný hráč na bicí v České filharmonii Pavel Polívka pochází také z mlynářského rodu. Není tedy divu, že právě s tímto jménem je spojeno nejlepší období krnského mlýna. Mlynáři drželi při sobě, věděli o všem, co se kde děje, a navzájem si předávali zkušenosti. 

V třicátých letech minulého století byla  restaurace a pivovar zbourány, ale v mlýně se stále mlelo obilí. Opět byl mlýn normován a řádně popsán. A tak víme, že měl jedno vodní kolo na vrchní vodu o průměru 5,80 m, široké 1,40 m. Voda se přiváděla náhonem, jenž tvořil nad mlýnem betonový žlab široký 180 cm a vysoký 65 cm. Za ním byly přibližně stejně vysoké a široké vantroky. V nich byly dvě stavítka na regulaci vodního přítoku na kolo. Kolo pohánělo mlýnské stroje - trieur (koukolník) na čištění obilného zrna, výtah, tarár (fukar), loupačku, žitnou, pšeničnou a porcelánovou stolici (mlecí stroje), cylindr (stroj na třídění mouky), reformu (zařízení na třídění krupice), rovinný vysévač. Jak je z výčtu patrné, zařízení mlýna bylo moderní a dobře sloužilo. V této době byl roční výkon 10 vagonů mouky a 13 vagonů šrotu. Velká škoda, že jeho konec se blížil. 

Po smrti pana Polívky mlela sama mlynářka s mládky, pak si mlýn pronajal Václav Bělohlávek. Mlel až do roku 1943, pak krátce v roce 1945 a potom byl mlýn uzavřen. 

Marie Polívková prodala v roce 1946 mlýn Františce Lajblové a Janu Moravcovi, skladníku z vineckého mlýna. Chtěli pokračovat v mletí, ale nedostali povolení. Půlku mlýna koupil Josef Lajbl, který zde ve vodě protékající náhonem choval nutrie. V 50. letech emigroval do  Švédska. 

Za vlády komunistů nastala devastace mlýna. Zůstal opuštěný a chátral. V 80. letech byl zbourán. Zůstaly jen polorozbořené kamenné zdi a poškozené pivovarské a vinné sklepy. Nevím, proč nebylo místo strženo celé a řádně uklizené, vždyť se v té době budovala dančí obora, která ale sloužila jen "vyvoleným". Pro běžné občany byl tento kus přírody uzavřen.

Mlýn na Jizeře

Majitelé mlýna a pily v Zámostí, Josef Kuchta a jeho syn František, postavili v roce 1864 na protilehlém břehu v Krnsku nový válcový mlýn. Oba své mlýny provozovali pod názvem
“F a J Kuchta válcové mlýny v Krnsku”. Mlýnu se říkalo “umělý”, protože mlýnské stroje byly poháněny elektromotory, které braly energii z vodní turbíny.  

 Fotografie mlýna / zdroj: vodnimlyny.cz

Nejprve koupili zahradu od majitele hostince U Mostu Václava Krouského a poté jim část pozemku prodal hrabě Eduard Špork. Stavěli z místního kvádrového pískovce. Čtyřpatrový mlýn měl ozdobné štíty, které především tlumily vibrace od zařízení mlýna. Na jez, který byl postaven pro mlýn v Zámostí, instalovali Girardovu turbínu. 

Dynamo, které osvětlovalo mlýn, poskytlo osvětlení i krnským občanům. Radní požádali v roce 1896 pana Františka Kuchtu o pomoc při instalování petrolejových lamp. Mlynář je vyměnil za elektrické a na vlastní náklady rozsvítil Krnsko od nádraží až ke škole. Byl po zásluze jmenován čestným občanem obce. 

K Josefu Kuchtovi se váže tato vzpomínka. Jistě všichni známe nejstarší školní budovu v Mladé Boleslavi, I. základní školu, která má nad vchodem nápis “Pojď sem, synu, uč se moudrým býti!" Po hlasování obecního zastupitelstva v 60. letech 19. století, se ale na škole objevilo něco jiného. Radní tenkrát stanovovali vyučující řeč na školách a čeština zvítězila poměrem 18:7, což velmi rozčílilo prezidenta krajského soudu Kreisla, který na znamení protestu odešel ze schůze. Krátce potom se na škole objevil nápis „Haupt-und Unterrealschule“, který se brzy ušpinil od bláta a stal se špatně čitelným, navíc byl napsán německy, což větší části obyvatelstva vadilo. Vzápětí německý nápis nahradil český citát J. A. Komenského, který jsem uvedla výše. Nechal ho vyrobit mlynář Josef Kuchta za 58 zlatých, 46 krejcarů.  Odměnou mu bylo poděkování od radních.

Po čtyřletém pobytu v Rusku se v lednu 1919 vrátil do Prahy, přivítal se s rodinou a druhý den přijel se synem do Krnska. Vřelého uvítání se mu dostalo již na nádraží. Zúčastnili se ho zastupitelé okolních obcí, hasičské sbory z Krnska, Zámostí a Strenic, jednota Sokol, zástupci školy, dělnictva, organizací i běžní občané Krnska a okolí. Účastníci zazpívali  při příjezdu vlaku českou hymnu a vzdali čest slavnému muži. Továrník Kotek pronesl uvítací řeč. Pak Josef Dürich poděkoval za přivítání, které ho překvapilo. Sdělil, že konal jen národní povinnost, že poděkování patří dobrovolníkům, kteří bojovali v legiích. Lampionový průvod doprovodil oba muže do domu. Před ním zazpívaly davy lidí opět hymnu Kde domov můj. Večer si mnozí vyslechli vyprávění o daleké Rusi…

Josef Dürich, podobně jako otec, bránil vlast proti Maďarům, bojoval jako velitel sokolské jednotky na Slovensku, působil jako župní náčelník Sokola. Ve válečných dobách podporoval lidi moukou, pomáhal těm, kteří ukrývali hledané. Škoda, že písemnosti svého otce z Ruska po lidické tragédii spálil, ale velmi se bál o svou rodinu. Jeho zápisky by jistě byly zajímavé a mnohé události by vysvětlily. 

Josef Dürich přistavěl v roce 1913 obytnou a kancelářskou budovu s věžičkou, po 1. světové válce vyměnil turbíny. V té době se již mlýně vyráběly kroupy. 

V roce 1934 se novými majiteli krupárny i s objekty v Zámostí staly Družstevní závody Dražice nad Jizerou. Byla opět vyměněna turbína, zmodernizována technologie výroby, nakoupeny nové, výkonnější stroje. Byl instalován parní kotel, vybudováno nové skladiště. V domě s věžičkou se skladovalo obilí a mlýnské výrobky. Ve výrobě krup se pokračovalo, přibylo loupání a půlení hrachu. 

Krupárna 2014 / zdroj: google.com

V roce 1957 byl mlýn znárodněn, nyní to byly Středočeské mlýny Praha národní podnik, později Mladoboleslavské mlýny a pekárny a Pardubické mlýny a těstárny. Ale to už je novodobá historie, všichni jistě známe, jak šel čas. Po roce 1989 klesal objem výroby, v roce 1993 koupila provoz ZENA, a i když se výroba upravila podle potřeb trhu, nestačilo to na udržení provozu.

 
Požár Krupárny v prosinci 2015 / zdroj: pozary.cz a archív Libor Šotek (20.12.2015 - 11:24)

Dnes již tento mlýn nestojí, 20. prosince 2015 mlýn kompletně vyhořel. Některé prostory musely být demontovány, protože ohrožovaly okolí.

Mlýn byl v následudjících týdnech zcela rozebrán / zdroj: archív Libor Šotek

Zachovalo se pouze přízemí s turbínou, nad jezem dál pracuje vodní elektrárna. Škoda, smutný osud zakončil život mlýna, který po dlouhá léta zdobil břeh Jizery. 

Literatura
- Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem
- Mlýn “Pod Čejkem” - František Dědina
- Wikipedie / wikipedie.cz
- stránky Učení bez učebnic
- Vítěz, který prohrál - Poslanec Josef Dürich - Jiří Dürich
- Mlýny na Strenickém potoce - Václav Šolc
- vodní mlýny.cz / vodnimlyny.cz

Autor textu: Alena Prchlíková (srpen 2019) / Grafická a obsahová úprava: Libor Šotek