Zatímco minulé články jsem psala s pomocí starých knih a různých odborných publikací, tento díl píši s pomocí starousedlíků. Ti si lépe pamatují dobu před 60 - 100 lety. Přesto věřím, že mé informace budou správné. Mým záměrem je oživit vzpomínky na předchozí desetiletí, vzpomenout na dobu, která se v mnohém lišila od té dnešní. A tak vás zvu na procházku Dolním Krnskem a na vzpomínání mé a mých přátel.

Moje vzpomínky se mohou lišit od vašich, ale to se prostě v životě stává.
Nemáme všichni na události stejný pohled.
 

Nádraží

Svou pouť minulým a předminulým stoletím začnu u nádraží. Je zajímavé, že se málokomu vybavila nějaká vzpomínka, kterou by měl spojenou s místním nádražím.

Nádraží Stránov - Krnsko, tehdy bylo nádraží ještě "dvoukolejné" / zdroj: internet

Nádražní dům byl postaven v roce 1865 společně se strážným domkem, který stojí opodál,  při stavbě železniční dráhy turnovsko - kralupské.

Dnes je to jednokolejná trať, ale bývala tam ještě odstavná kolej pro místní továrny, které využívaly sklady s rampou u slepé koleje. Železniční spojení Praha - Mladá Boleslav - Turnov má úctyhodnou historii. Výstavba trati je spojená se stavbou Stránovského viaduktu.
O něm, i o výstavbě trati si můžete přečíst v samostatném článku, nahlédněte, prosím. Nyní jen dodám, že naše stanice se jmenovala Stránov - Krnsko. Nejčastější vzpomínka pamětníků v souvislosti s nádražím se týkala cestování vlakem do školy v době, kdy byl zaveden pětidenní pracovní týden, ale školákům zůstalo sobotní vyučování. Mnozí říkali, že raději chodili do Mladé Boleslavi pěšky, což o mnohém vypovídá. 
 

Sokolovna

Pod nádražím stával objekt oblíbený pro velkou část lidí z Krnska i okolí. Místní Sokol zde měl svoji sokolovnu. Sokolovna byla postavena v roce 1921. O rok dříve, v době výstavby, se na ni  přijeli podívat sokolové z Března. Líbila se jim, a tak se rozhodli, že si místo své dřevěné, vybudují celou zděnou.
Před hlavním vchodem do sokolovny bylo velké hřiště využívané na odbíjenou i na sokolská cvičení. Součástí této plochy bylo i pískové doskočiště a přírodní vyvýšené jeviště, kde probíhala kulturní vystoupení. Vnitřní prostory byly  využívány na klasická prostná cvičení. Zejména kluci cvičili na kruzích i na žebřinách, přeskakovali kozu či bednu, vyřádili se na žíněnkách i při šplhu na laně, zahráli si ping - pong. 

Jak si můžete přečíst v článku o divadle, hrávala se zde divadelní představení nejen pro dospělé, ale i pro děti. Pro ně během války uváděli ochotníci hrané pohádky. Dokud sokolovna sloužila, chodili lidé rádi na promítání filmů. “Akce kino” byla každou neděli v podvečer, návštěvnost záležela na tom, jaký film se promítal. Bývalo často narváno. 

V prostorách sokolovny se pořádaly slavné bály, šibřinky nebo pravidelné taneční zábavy. Plesy organizoval Sokol nebo místní spolek zahrádkářů a králíkářů. Oba spolky byly vyhlášené po celém kraji. Na organizaci plesu se v 50. letech podíleli zejména členové příslušného spolku. Většina připravila ceny do tomboly nebo navařila velká množství pokrmů. Hospodyňky doma usmažily kopy řízků, upekly mísy koláčů. Získané peníze prodejem lístků do tomboly a občerstvení byly určeny na další činnost spolku. V pozdější době se podávaly k jídlu většinou jenom výborné řízky, které dobrovolnice smažily přímo v sokolovně. Jedly se s chlebem a okurkou. 

Všechny tyto akce byly oblíbené, prostory praskaly ve švech. Na osvěžení a doplnění tekutin byl hojně navštěvován výčep v přísálí, kde se čepovalo pivo, a prodávaly limonády. Několik schodů dolů vedlo k nálevně, kam si někteří došli pro rum či jiný tvrdý alkohol. 

Pod sokolovnou stojí dům, kde bývala hájovna patřící krnské vrchnosti. Bydlel v něm Jan Tureček se svou rodinou. Jan byl před válkou krnský starosta. Po vyzrazení odbojové skupiny vedenou Milošem Mejsnarem byl na gestapu vyslýchán a na následky výslechů brzy po válce zemřel. Jeho synem byl Jan Tureček - Jizerský, o kterém si můžete přečíst v osobnostech Krnska. Jeho dcerou je paní Alena Kaněrová. I o ní, jako o významné umělecké osobnosti Krnska, naleznete samostatný článek.
 

Hostinec U Mostu

Kousek níž pod sokolovnou je místo, které bylo v květnu 1945 vybombardováno. Naštěstí nesmyslný útok sovětského letectva přežila hospoda, stojící na prostranství u křižovatky. Její historie je velmi stará, již v 15. století tu stával hostinec s názvem U Mostu. Objevuje se o ní zmínka velmi často ve všech historických dobách. Například tato:

Jak se bralo na vojnu 

Když nastala vojna, chytali úředníci vrchnostenští, kde koho mohli. Kdo utekl, vyhrál, koho chytili, byl vojákem. Otec paní Horákové, Josef Krouský, hostinský v Zámostí u „mostu“, vypravovával dětem svým toto: „Jednoho času přišli do Zámostí vojáci, do hospody dostali jsme také jednoho. Často jsem pozoroval, že když si voják ulehl, těžce vzdychal a naříkal. I  ptám se ho, proč naříká? „Jak si nemám naříkat“, vypravoval, „když jsem vlastního bratra zabil! Když k nám přišli na vojnu brát, utekl jsem do polí. Páni a lid hnali se za mnou. Když jsem viděl, že jim utéci nemohu, zůstanu stát řka: „Kdo se ke mně přiblíží, bude syn smrti!“ V ruce jsem měl tlustý klacek. Nikdo ke mně nechtěl přistoupit, i myslil, že to snáze půjde, když bratr můj, otec dvou dětí, ke mně se odváží a mne chytí! Na neštěstí bratr to učiní! Udeřím jej do hlavy tak silně, že byl v okamžiku mrtev. Pak mne ale přec chytili a na vojnu odvedli. Od těch dob nemám pokoje! Do mlýna zámostského přišli také jednou verbovat.“ Chytali stárka. Člověk, který ho zadržel, dostal od něho takovou ránu, že se myslilo, že je po něm. Přišel však k sobě a stárek byl odveden na vojnu.
Zdroj:  bezno.cz

Nevím, jestli ta původní stála přesně na stejném místě jako zbytky té dnešní, ale předpokládám, že ano. V 80. letech 19. století ji vlastnila rodina Krouská, Václav a Anna. 

Po úmrtí Anny v roce 1893 zdědil hostinec U Mostu a její dům, který stojí  naproti poště, její synovec Václav Klofat, hostinský a řezník z Dolního Cetna. U domu býval brod. U hostince stál malý strážný domek, kde stávala stráž, která až do roku 1893 vybírala mýto.

Hostinec byl výsadní, patřil až do roku 1848 vrchnosti sídlící v Horkách nad Jizerou. Nebyl tedy krnský a tak v ní nesměli kupovat pivo a kořalku řemeslníci nebo i mlynáři, kteří měli smlouvu s krnskou vrchností. Mlynář ani jeho chasa do ní nesměli, hrozila jim pokuta 30 kop míšeňských, jestliže by kupovali jiné pivo než z krnského pivovaru. V odůvodnění stálo, že “luštěnská (U Mostu) proti dobrému sousedskému srozumění lacinější pivo šenkuje”. 

Bývalý hostinec U Mostu Antonína Vrby / zdroj:  google.com (r. 2011)

Nepodařilo se mi s panem Vrbou spojit, před dvěma lety umřel. Předpokládám, že mu hospodu komunisté vzali, pamatuji, že ji provozovala Jednota. Před lety došlo k požáru a provoz nebyl obnoven.

Mnozí na ni s nostalgií vzpomínají. Stojí pod nádražím a někteří pracující, kteří dojížděli vlakem do Prahy, se cestou z práce zastavili “na jedno”. Občas se to ale zvrtlo, a z jednoho byla propitá celá noc, a cesta ven z hospody vedla ráno rovnou na nádraží.
 

Bedřich Smetana

Býval to vyhlášený výletní hostinec. Nedělní odpoledne mnoho boleslavských lidí využilo k procházce. Krásnou přírodou došli až do Krnska, a po cestě se osvěžili nápoji a zmrzlinou.

Bedřich Smetana v době studií, kolem roku 1840 / zdroj: Wikipedie

Jistě se u ní zastavoval i Bedřich Smetana, který do Krnska chodíval zejména v době, kdy si namlouval svou pozdější první manželku Kateřinu Kolářovou. S jejím otcem Karlem, finančním inspektorem, se Smetana seznámil v Jindřichově Hradci, později při svých studiích v Plzni v rodině Kolářových bydlel. Po pár letech se rodina přestěhovala do Boleslavi, bydlela  na Novoměstském náměstí v místech, kde ještě nedávno stála prodejna Jizerka. O něco později skladatel přesídlil do Prahy. Po odloučení si Smetana naplánoval čtrnáctidenní dovolenou a vypravil se ke Kolářovým. Katynka se mu moc líbila a i ona byla jeho návštěvou potěšena. Do deníku si poznamenal, že tento pobyt (v roce 1843) patřil k nejkrásnějším chvílím jeho mládí. 

Hned za tři dny se vypravil za Katynkou znovu. Výlet podél Jizery do Podkrnska se nesmazatelně zapsal do historie. Byl nazván “oříškový” a je na něj velmi často vzpomínáno. Protože je spojen s naší obcí, nemohu ho vynechat. Procházka je významná i v tom, že hned po ní se Smetana rozhodl věnovat pouze hudbě. 

„Hned na to v neděli 26. srpna byli jsme na malém výletě do Krnska a šli jsme... porostem plným oříšků, kde jsme odpočinuli a každý tolik oříšků natrhati se snažil, co mohl unésti. S rancem oříšků táhli jsme dále, až jsme dorazili do Krnska, kdež jsme zašli k sládkovi, jehož paní nás bohatě obdařila smetanou a krajíci s máslem." 

Hospoda byla patrová. V horním patře byl velký sál, který skýtal různé možnosti využití. Hrálo se zde loutkové divadlo, s dětmi jsem chodívala na nedělní  promítání pohádek, manžel v těchto prostorách hrával stolní tenis.

Sál na loutkové divadlo tu byl již za Antonína Vrby staršího. Prostory pro uvádění loutkových příběhů vybudoval Jiří Řípa. Teprve o něco později se hraní loutkových pohádek přesunulo do sokolovny. 

Na dvoře stál hojně navštěvovaný kuželník, kde se výsledky psaly na trámy. Dodnes se vzpomíná na dobrou zmrzlinu, kterou si děti chodily k Vrbům kupovat.  

Hospoda stála na břehu Jizery u mostu, podle kterého měla po dlouhá staletí jméno. Mnozí mladí se jistě diví, kdeže ten most stál. Jak jsem zjistila, ne každý ví, kde a jak byl odstraněn, a tak popíši, co se mi podařilo zjistit. 
 

Starý most

Most spojoval Zámostí a Krnsko, z krnské strany stával mezi Vrbovou hospodou a Dürichovým mlýnem. My se po jeho stopách vydáme ze strany od Zámostí. Tato silnice, nazývaná Pražská, vedoucí přes Zámostí a dolní část Krnska do Jizerního Vtelna, byla zřízena v roce 1835. Měla se stát říšskou, ale nakonec zůstala pouze okresní. Její trasa vedla jinudy než dnes. 

Z Mělnického rozcestí se jezdilo ke Kocandě podél domů na levé straně. Dnes tato silnice slouží jako obslužná pro domy u ní stojící. Od Kocandy, kde bývala zastávka autobusů, se zatáčela a směřovala na most přes Jizeru, o kterém zde píši. Předtím procházela dvěma dosud stojícími lučními betonovými mosty, z nichž kluci při cestě domů ze školy prováděli “výsadkářské seskoky” dolů na louku se školní taškou vpředu na těle.

Pohled z "lučního" mostu, směrem k mostu přes Jizeru a současně pohled z mostu na Jizeru - rok patrně 1962
zdroj: Václav Štecha

Autor fotografie píše (srpen 2019): 
Ojíněné stromy a kouř z komína hospody U Vrbů naznačují nějaký zimní měsíc. V kočárku zvaném "prouťák" je dcerka
našich příbuzných. Té paní bylo letos 85 a stále má v Krnsku skupinu cvičenek - sokolek (paní Dlasková). Druhá fotka není zimní a je pořízena z lávky pro pěší. Vlevo elektrárna. Krupárna vpravo vidět není. Ta je vidět na fotce mostu úplně vlevo. Omlouvám se, ale mé fotoschopnosti odpovídají té době. / zdroj: Václav Štecha

Most, o němž zde píši,  byl postaven v roce 1902. Peníze poskytl Mladoboleslavský okres a “Veleslavný zemský výbor království Českého” v Praze. Byly postaveny dva nové pilíře. Jeden na pravém břehu Jizery v Krnsku, druhý na levém břehu na straně k Zámostí. Šíře mezi nimi byla 40 metrů, výška mostu byla určena podle hladiny vody, která byla v těchto místech při velké povodni v roce 1897. Stavitel přidal 50 cm navíc. Šířka jízdní dráhy byla 5 metrů, vedle ní byl ochoz pro pěší.  

Pohled z krnské strany přes Jizeru / zdroj: aukro.cz

Oba pilíře postavil Antonín Hercík, mistr zednický z Mladé Boleslavi. Železnou konstrukci mostu sestrojila a zhotovila Českomoravská továrna na stroje ve své montárně v Praze. Kolaudace mostu proběhla 8. 10. 1902. Při zatížení mostu 75 tunami, což obnášelo 16 500 cihel,  se most prohnul o 5 - 8 milimetrů. 

Most byl vysvěcen 12. 10. 1902 děkanem Františkem Mendlikem, zdejším farářem. Pomáhal mu páter Bohdan Bergmann, zámecký kaplan stránovského zámku. Slavnosti se zúčastnil pan Papoušek, okresní starosta u zemského poslance za Mladoboleslavský okres a další techničtí pracovníci, starostové všech okolních obcí a mnoho obyvatelstva. Banketní hostina se konala v hostinci U Chlumeckých v Dolním Krnsku.

Na začátku 80. let minulého století byl most ve velmi špatném stavu. Dlouho předtím, než byl rozřezán a odvezen do šrotu, přes něj nesměly jezdit autobusy a nákladní auta. Úplný zákaz  přišel 25. 8. 1980. Na most byla připevněna závora ve výšce 2,30 metrů opatřená svítícími sklíčky, ale hned druhý den byla přeražena. Nákladní auto z pivovaru nedbalo zákazu a pokoušelo se projet. Situace se opakovala často, mnozí řidiči nerespektovali nejen zákaz, ale ani si neuvědomovali, jaké nebezpečí jim při projetí chatrného mostu hrozí. Náš most se dostal i do hlavních večerních zpráv. 31. 1. 1981 byli informováni obyvatelé naší republiky, že je most přes Jizeru ve velmi špatném stavu, a jaké nesnáze a ztráty hospodářského významu jsou spojeny s velmi dlouhou objížďkou. V červenci 1981 se na mostě vyměnila lávka pro pěší, protože prkna byla shnilá a místy propadlá.

Most v havarijním stavu vyměnili v roce 1982 vojáci za ženijní. Složitá a náročná práce začala 13. dubna. Na dně řeky byly zaražené pilíře z předcházejícího mostu, které bylo třeba uříznout, protože se vojákům pletly při manipulaci s pontony. Vojáci zvedli most hydraulikou nad úroveň vozovky, a po částech ho posunovali pontony ke břehu, kde ho zaměstnanci kovošrotu rozřezali autogenem. Potápěči likvidovali pilíře, které za dlouhou dobu pod vodou ztvrdly na kámen. Provizorní most byl zapůjčen pouze na určitou dobu. Byla použita ocelová konstrukce železničního mostu, který stával v Praze na mostě Barikádníků. 13. května proběhla za účasti mnoha lidí kolaudace. Vojáci si přijeli most prohlédnout 9. listopadu téhož roku. Zkontrolovali jeho stav, ošetřili a utáhli šrouby.

Mezitím se již stavěla nová silnice ze Zámostí do Jizerního Vtelna v té podobě, jak ji známe dnes, s novým silničním mostem přes Jizeru. Ale protože v době, kdy se musel vrátit ženijní most, nebyl ještě zprovozněn nový most u Jizerního Vtelna, zůstalo Krnsko po určitou dobu bez přímého spojení. Dva roky sloužil ženijní most ke všeobecné spokojenosti,  potom ho vojáci rozebrali a přemístili do Loukova u Mnichova Hradiště. K postavení slíbené lávky pro pěší již nikdy nedošlo. Zmizela část Krnska, která k němu po staletí patřila. Spojovala jednotlivé obce a umožňovala procházky přírodou.

Fotografie mlýna / zdroj: vodnimlyny.cz

Popis na fotce sice označuje území jako Krnsko - Stránov, ale všichni jistě poznáme, že správně
by mělo být Krnsko - Zámostí. Je krásně vidět nejen most a silnici k němu vedoucí, ale i luka, která se táhla až ke Kocandě. 

Stará silnice, která vede Dolním Krnskem kolem bývalé hospody Antonína Vrby, zůstala ve stejném stavu. Je upomínkou na časy, kdy touto silnicí putovaly průvody lidí od Vince nejen v neděli odpoledne. Každá významná krnská akce přilákala velké množství lidí. Ať už to byly  poutě, šibřinky nebo pravidelné zábavy. 
 

Svatojiřské poutě

Nezapomenutelné jsou svatojiřské poutě, které bývaly vždy nejbližší neděli po svátku sv. Jiří, tedy kolem 24. dubna. Byly vždy první v roce. Dříve byly považovány za jarní trh na nevěsty, protože se zde scházeli mladí lidé z celého okolí. Pamatuji si, že v době mého dětství jsem jezdila na tuto pouť s rodiči vlakem a lidí bylo tolik, že se nedalo projít. Plno stánků se sladkostmi, občerstvením a určitě i jiným zbožím, ale to mě tenkrát nezajímalo. Postupně obliba poutí upadala, až polistopadový vývoj nakrátko vrátil lidem tuto zábavu. Nyní již několik let oblíbenost upadá, je prostě plno jiných lákadel.

A kde poutě bývaly? Představte si, že na stejném místě jako v současné době. Jen to okolí bylo trochu jiné než dnes. Silnice do Vtelna vedla pod prostředním obloukem viaduktu. Odpadní strouha ze mlýna tekla přímo do Jizery. Při stavbě nové silnice se vody ze strouhy a ze Strenického potoka spojily. Louka mezi strouhou a potokem se nazývala Na plácku a je to přibližně to místo, kde se o posvícení a pouti vyřádí naši nejmenší. 
 

Zástavba v Dolním Krnsku

Vynechám část v Podjiří, o které jsem psala v článcích o mlýně a o kostelu. Mezi nejstarší domy se jistě řadil hostinec U Mostu a s ním i dům naproti poště. Jak jsem psala výše, budovy patřily nejprve rodině Krouské, později je zdědil synovec paní Anny, a po něm zde šenkoval Antonín Vrba st., který zemřel v roce 1941. Jeho syna, který převzal hostinec po něm, mnozí pamatujete.

Vedle mostu se rozkládaly budovy mlýna na Jizeře. Přímo u mostu stály stáje. Na konci objektu v rohu u vysokého  břehu měl svou trafiku navrátilec ze Světové války pan Antonín Vája. Při vojenské službě u alpských myslivců  přišel o levou ruku. Ve 2. světové válce přežil  květnové sovětské bombardování, ale trafiku mu  bomby poškodily. Po opravě  ještě pár let svou živnost provozoval. 

Zůstaneme na této straně ulice a přejdeme na její konec k viaduktu. Naproti němu, v místech dnešního dětského hřiště, se rozkládal ovocný sad. Vedle něj u silnice byla betonárka stavitele Paška z Jizerního Vtelna, kde se vyráběly betonové sloupky, schody a další potřebné věci. I my máme doma schody z této firmy, a ačkoli jsou již velmi staré, slouží stále dobře. Za ní bylo místo s altánkem, kde se konaly vyhlášené soutěže králíků.

V kůlně byly složené králíkárny a při okresních výstavách nebo pravidelných v době poutí se v nich vystavovaly jednotlivé exempláře. Altánek sloužil k psaní hodnocení a bodování jednotlivých výstavních kousků, k čemuž návštěvníkům hrála hudba. Tyto výstavy byly velmi oblíbené, byla zde doslova hlava na hlavě. 

 
Bývalý sad a betonárka, stály zde. Na druhé fotografii je dům stavitele Paška / zdroj: google.com

Vedle betonárky stál Paškův dům postavený v roce 1877. Dnes v něm bydlí rodina Horáčkova. V době výstavby nové školy se v něm krátce učilo. Pod domem a betonárkou směrem k Jizeře se rozkládala Paškova zahrada, pole a louka. 

Nyní se přesuneme na druhou stranu ulice, která je celá zastavěná krásnými rodinnými domy. Asi zde nějaké domy stály vždycky, ale hlavní výstavba začala v roce 1861, kdy zde postavil dům Josef Kotek, otec továrníka Ladislava. Další domy následovaly postupně, krátce po roce 1900 byla ulice plná. Pozemky na stavbu domů si ti první koupili od Šporků, ti co stavěli po roce 1873, od Eugena Vratislava. Od něj si skoro všichni přikoupili v roce 1878 pozemky ve stráni nad domem. 

Dům Ladislava Kotka (bývalá Kotkovna) - foto rok cca 1910 / zdroj: internet

Procházku ulicí začneme od domu, kterému se říká  "Kotkovna”. Mnozí se domnívají, že právě zde bývala první výrobna hraček. Ale nebylo tomu tak. Předpokládám, že tento dům, i podle vyššího čísla, byl postaven později jako obytný pro Kotkovu rodinu a pro továrního disponenta pana Mladého. S ním byl Ladislav Kotek v příbuzenském vztahu, manželky obou mužů byly sestry. Kotkovi bydleli v bytě s krásným balkonem, který je dnes již minulostí.  

Před tímto domem stávala pumpa. Před šedesáti lety se již nepoužívala, a tak dobře posloužila sýkorkám, které si v ní vystlaly hnízdo. Dětem se líbila ptáčata a často se na ně chodily dívat. 

Vedle tohoto nejvýraznějšího domu stojí domek, který, jako první v nové zástavbě, začal stavět v roce 1861 otec Ladislava, Josef Kotek, truhlářský mistr, který měl i povolení kovářské a zámečnické. 

Bývalá pošta (dům Josefa Kotka) / zdroj: google.com

Povolení ke stavbě obdržel od hraběte Šporka a zároveň s ním i svolení k provozování živnosti hostinské, kterou ale využíval jen 10 let. Po zprovoznění dráhy a úpravy okolí, čili zbourání některých domků, přikoupil pozemek a stráň, čímž zvětšil zahradu. V tomto domě byl od roku 1869 poštovní úřad. Josef Kotek vykonával funkci c. k. poštmistra až do roku 1893, kdy se vzdal nejen této práce, ale i postu v zastupitelstvu obce a práce v místní školní komisi. 

Vedlejší třípatrový dům postavil v roce 1893 také Josef Kotek. V roce 1897 ho i s pozemky věnoval svému synu Ladislavovi. Právě v tomto domě byla první továrna na výrobu dětských pušek a hraček. Později se provoz rozšířil a majitel tudíž postavil další výrobní haly. O továrně i jeho majiteli se více dočtete v článku Ladislav Kotek.

V domě, kde je dnes prodejna smíšeného zboží, býval od počátku hostinec. Postavil ho v roce 1867 Václav Chlumecký, hostinský a obchodník, pozdější starosta obce.

Bývalý hostinec Václava Chlumeckého / zdroj: Libor Šotek

Spolu s pozemkem na dům si Chlumecký koupil i pole a louku. Po tomto majiteli vlastnila hostinec rodina Kratochvílova. Do hospody se vcházelo vedle vchodu do dnešní prodejny, chodbou se došlo do výčepu. Lokál byl za nynější prodejní místností a táhl se po celé šíři prodejny. Na něj směrem k silnici navazoval parádní pokoj paní hostinské. V místech dnešní prodejny býval velký sál. Jak se můžete dočíst v kulturní části, konala se tu různá představení.

Po éře hospodské, trvající do roku 1953, přišla éra samoobslužná a až potom prodejnu upravila Jednota jako klasický pultový obchod. Jistě mnozí pamatujeme paní Baštářovou, která tam léta přede mnou prodávala. Nyní se vrátila éra samoobslužná…

V druhé části domu bývala prodejna potravin, kterou provozovala manželka Jana Šturmy. Nad obchodem měla svůj byt rodina Kratochvílova.

Dnešní budovu pošty postavil v roce 1866 Josef Šimon, mistr zámečnický. V roce 1895 otevřela paní Šimonová v tomto domě veřejnou čítárnu, kde se knihy nejen četly, ale i půjčovaly. Nechyběly ani různé časopisy k prohlédnutí. Po odstoupení Josefa Kotka z poštmistrovské funkce, se poštovní úřad přemístil do tohoto domu. V letech 1893 - 1912 sídlil v prvním poschodí a pracovala zde paní Marie Charvátová. Do roku 1932 se úřadu ujal Jaroslav Kubín, s nímž se úřadovna přesunula do přízemí, jak ji známe dnes. Po jeho odstoupení v důsledku oční choroby byl poštmistrem jmenován pan Červenomlýnský, který zde setrval do roku 1944, kdy byl zatčen gestapem, jelikož pomáhal členům Stráže obrany státu a byl prozrazen. 

Budova pošty a sousední dům s předzahrádkou / zdroj: Libor Šotek

Dům s krásnou předzahrádkou, stojící napravo od pošty, postavil v roce 1868 Antonín Antoš, mistr truhlářský. Mimochodem, předzahrádky s malým plůtkem bývaly téměř před každým domem. Zrušeny byly v roce 1974 v souvislosti s budováním přípojek vodovodu. Současně se upravovaly chodníky podél domů. 

Dům, “Jan Fadrhonc - řeznictví a strojní uzenářství”, jak hlásí dodnes čitelný nápis na fasádě domu, postavil řezník Jindřich Fišer v roce 1867. Pozemky zakoupil Filip Fišer a dům potom patřil paní Žofii.

“Jan Fadrhonc - řeznictví a strojní uzenářství” / zdroj: Libor Šotek

Po řeznictví bylo v prodejně umístěno smíšené zboží, později se zde nabízel převážně textil a obuv. Boty  se předtím prodávaly v prodejně umístěné v domě naproti poště. Mimochodem, "Baťovy boty", jak se jim říkalo, putovaly po Krnsku z jedné prodejny do druhé, nejméně čtyřikrát změnily své působiště.

Pozemek, na němž stojí další tři domy v řadě končící prolukou, patříval Janu Křováčkovi. Od něj si místo pro své domy koupili Václav Klika a Františka Vlachová. Píši to zejména proto, že všichni ostatní si své pozemky kupovali od panstva, tito od soukromého vlastníka, kterému patřily nejen pozemky, ale i domy. Byl majitelem i domu za hostincem U Mostu, kde byla později umístěna škola a který byl za války vybombardován. 

Bývalé pozemky pana Křováčka, na kterých stojí 3 domy. Jeho dům a řeznictví byl zcela
vpravo (dnes bílý dům) / zdroj: google.com

Sám si pro sebe postavil patrový dům v roce 1898. Byl řezníkem, tak jak je v tomto domě tradicí. Mnozí pamatujeme prodejnu masa a paní Krouskou. Pěkné maso a příjemná obsluha se nezapomíná.

V patře bydlela paní Mejsnarová se synem Milošem a se svým bratrem Zemánkem. V roce 1939 započala se stavbou domu na Vystrkově, kam se později všichni přestěhovali. 

Vedlejší dům (vlevo od "bílého" domu pana Křováčka), stavěla v roce 1901 Františka Vlachová, vdova po učiteli Janu  Vlachovi (slivenském). Její syn Alois Vlach, učitel na zdejší škole,  měl velkou sbírku porcelánu značně velké hodnoty. Působil v Jednotě Sokol, byl ctěným a váženým občanem. Věnoval do sálu sokolovny čtyři elektrické lampy a nechal vymalovat oponu na jeviště. Zemřel v roce 1924 a jeho pohřbu se zúčastnilo nesmírné množství lidí. 

V tomto domě bývala také sběrna, do níž ženy nosily rozbité boty a punčochy, kterým utíkalo nějaké to očko. Běžně se toto jemné zboží opravovalo, nové bylo málokdy a navíc drahé. V provozovně byl i mandl.

V domku, který byl zničen během posledního bombardování, bydleli tři potomci po Bedřichu Fišerovi, Hermína, Bedřich a Josef. Již v 30. letech museli snášet plno posměchu, napadání slovní i fyzické. Před válkou provozovali obchod se zemědělskými plodinami a smíšené zboží. Opravdu to byla smíšenina všeho možného, od okurek, jablek, přes jáhly, košťata až po sůl pro dobytek.

Naproti mlýnu měl svou provozovnu pekař Bekr. Převzal ji po svém otci, který zemřel v roce 1942. V zadní části směrem do dnešní proluky měl sklady dřeva a uhlí. U silnice byla prodejna a za ní stroje na výrobu těsta a pece. U nich se kluci v zimě ohřívali.

Bývalé pekařství pana Bekra / zdroj: google.com

Ženy si zde mohly pečivo koupit, ale i objednat. Pan Bekr měl několik mužů, kteří na kolech pečivo rozváželi i do sousedních obcí. V době velikonoční, při řehtání, dostávali chlapci čerstvě upečené rohlíky, které si cpali za okraj kalhot a do kapes. Hospodyňky nosily o poutích do pekárny plechy se svými koláči a tam jim je upekli. 

A jsem na konci procházky po Dolním Krnsku, jeho stavbami i obyvateli. Vím, že jsem nevzpomněla na všechny lidi či události, které zde probíhaly. Mnozí jistě znáte lépe historii svého domu nebo předchozích majitelů či svých příbuzných. Pokud chcete vzpomenout na některého svého předka nebo známého, který v tomto místě bydlel, a zaslouží si naši pozornost, napište, ráda vaši vzpomínku do článku doplním, abychom pro další generace zachovaly historii tohoto krásného místa. 

Literatura
- Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem
- Wikipedie / wikipedie.cz
- Tvůrčí rozvoj Bedřicha Smetany - Vladimír Helfert 
- Československá obec legionářská, Mladá Boleslav
- Pamětníci z Krnska a Zámostí
- Paměti obce Krnsko - Josef Kotek
- Paměti obce Krnsko - Václav Dvořák

Autor textu: Alena Prchlíková (srpen 2019) Editováno (únor 2021) / Grafická a obsahová úprava: Libor Šotek